V reálném životě by herečka Soňa Norisová s patologickým žárlivcem prý žít nemohla. V nové detektivní komedii podle knihy Marie Poledňákové Ten, kdo tě miloval si však zahrála ženu, kterou žárlivost a nedůvěra vůči zesnulému manželovi doslova sžírá.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Přiznejte, jak jste na tom se žárlivostí vy sama?
Žárlivost vnímám jako zakomplexovanost a nedostatek úcty k tomu druhému. Ačkoli taková ta lehká žárlivost, která dokáže vztah trošku okořenit, o té se ani nemusíme bavit, to může být naopak velmi milé. Ale vysloveně patologickou žárlivost si v našem případě ani neumím představit. Sama bych s takovým člověkem nemohla žít.
Váš filmový manžel Pavel Řezníček se povětšinou zjevuje na plátně jako duch.
Ano, a dokonce je to velice vtipný duch, takového by se člověk ani nemusel bát.
Zajímá vás oblast duchovna?
Nemůžu říct, že na duchy nevěřím. Vzpomínám si, že když jsem byla mladší, měla jsem takovou fázi, kdy nás bavilo je vyvolávat.
A podařilo se?
Měla jsem nějaké mystické zážitky, o kterých se těžko povídá. Bylo to spíš na bázi nějakého velmi silného pocitu, dejme tomu i spojeného s pohybem věcí. Stalo se něco zvláštního, co nebylo úplně normální, ale nebála jsem se toho. Jen jsem si uvědomila, že mám vůči těmhle věcem velký respekt a už je nevyhledávám.
Pojďme tedy od duchů zpět k filmu. Vaši tchyni si zahrála rázná Eva Holubová. Umíte si představit, že byste takovou tchyni měla i ve skutečnosti?
Eva byla náhodou úplně skvělá! Její i moje postava mají společné to, že jsou velmi tvrdé vůči sobě samým, přitom jsou křehké.
Maminky mívají vůči svým synům hodně ochranitelské tendence, což je vlastně i případ postavy Evy Holubové. Jakou máte zkušenost vy?
Můj muž naštěstí není žádný mazánek a mám výbornou tchyni. Nevím však, jaká budu já. Nechci být taková ta klasická čarodějnice. Mému synovi je teď třináct a prochází pubertou, která je zatím velmi milá. Přicházejí však už ty první momenty, kdy si uvědomuju, že ho nebudu mít tak úplně stále při sobě. Občas mě to až trochu tísní u srdce, ale postupně se na to připravuju. On tvrdí, že bude pořád se mnou. Já mu na to odpovídám: Vím, že tu pro mě budeš, když tě budu potřebovat, ale jinak budeš mít svoji vlastní rodinu. Zatím o tom nechce slyšet. Prý budu žít s nimi. (smích)
To vás musí hřát u srdce. U puberťáků takové postoje nejsou úplně typické.
On je hodně rodinný typ, chce mít neustále všechny při sobě. V tomhle je opravdu ještě velké dítě.
V komedii jste měla jako filmová maminka hned dvojitou nálož synů. Doslechla jsem se, že to nebylo úplně snadné je na place zvládnout.
Na jejich věk je to normální. Bylo super, že byli tak spontánní – někdy až příliš. Sice občas rošťačili, ale pravda je, že toho na ně bylo hodně a museli už být z natáčení unavení. Ve výsledku jsme byli rádi, že tam nemáme nějaké chcípáky (smích), ze kterých bychom museli všechno lámat. Oni opravdu perfektně hráli. Až jsem byla překvapená, že takhle malí kluci dokážou tak dobře pochopit situaci a vycítit, jak ji zahrát. A hlavně režisér Honza Pachl to s nimi uměl a výborně je vedl.
Kromě dětí vám prý horké chvilky přichystalo i vaše filmové auto. No, auto… Mělo spíš rozměry menšího obrněného transportéru.
Byla to doslova loď! A to jsem řidič, který má sice řidičák dávno, ale intenzivněji řídím asi jenom dva roky. Teď už jezdím v pohodě, přešla jsem do fáze, kdy se z obrovského strachu stal respekt. Když jsem viděla toto auto, řekla jsem: Ne ne, to nemůže být ono! Byl to navíc automat, na což vůbec nejsem zvyklá. Nemluvě o tom, že na kapotě toho kolosu byla připevněna kamera a ještě světlo, takže jsem neviděla skoro vůbec na cestu. A vzadu byly děti. Raději jsem si trasy projížděla dopředu, aby mě pak nic nepřekvapilo. Ale to je celkem běžné. Ještě, že cesty byly dobře upravené, protože jsme natáčeli v zimě.
Soňa Norisová■ Narodila se 27. srpna 1973 v Malackách na Slovensku. |
Proč jste dlouho neřídila?
Dělala jsem si řidičák v době, kdy jsem neměla auto. Později mě většinou vždycky někdo někam svezl a řídila jsem spíš jen při natáčení. Šlo mi to dobře, ovšem se zastavenou dopravou. To, že jsem po letech pořádně usedla za volant, vycházelo z denní potřeby. Řekla jsem si, že to prostě dám. A musím říct, že jsem za to na sebe hrdá, protože začínat znovu jezdit po čtyřicítce je opravdu o hodně jiné než řídit ve dvaceti. Člověk to úplně jinak vnímá. Ze začátku mi bylo fyzicky zle od strachu, a proto jsem jezdila každý den. Teď už je to dobré, ale trvalo, než jsem se jako řidič uklidnila.
Je pro vás tato vlastnost typická? Že když se něčeho bojíte, o to víc se do toho zakousnete?
Asi ano, nechci mít v sobě žádné strachy. Jako malá jsem měla strach z výšek. Ten jsem překonala také. Pokaždé, když jsem byla někde výš, začala se mi třást kolena. A tak jsem tím spíš začala lézt na stromy stále výš a výš. Nakonec strach odezněl. Respekt mám pořád, ale už mě to nesvazuje. I s hady, ze kterých mám přímo hrůzu, bych se ráda skamarádila. Ale to se mi zatím nepodařilo.
Někteří herci mívají problém, že se nedokážou zcela odpoutat od svých rolí a přenášejí si je občas do běžného života. Jak jste na tom vy?
Myslím, že jsem dosud neměla tak výrazně emočně vypjatou roli, která by mě natolik pohltila. Samozřejmě v procesu natáčení si práci tak trochu nosím s sebou domů a přemýšlím o té postavě, ale snažím se to v pravý čas odstřihnout, a to i pokud jde o divadlo. Nebo, lépe řečeno, se to učím. Napadají mě teď slova jednoho psychologa, který řekl, že hraní je sice jenom „jako“, ale pokud herci chtějí, aby to bylo opravdovější a uvěřitelné, musí zajít až do útrob a v tu danou chvíli skutečně prožívají hodně silné emoce své postavy.
Vlastně se uměle dostáváme do velice zvláštních duševních poloh. Proto si myslím, že je strašně důležité umět se v pravý čas odstřihnout, abychom měli co nejvíc prostoru být sami sebou a zrelaxovat se. Není divu, že někteří herci končí tak, že jsou na tom velice zle psychicky.
Máte svůj způsob, jak si udržet ten správný odstup a včas se odstřihnout? Nějaký druh psychohygieny?
Mně pomáhá spíš nějaká fyzická aktivita, při které mohu vypnout mozek. Jít ven do přírody je také super. Když jsme teď natáčeli novou řadu Policie Modrava na Šumavě, stačilo vyjít na chvíli do těch krásných lesů a vnímat energii té nádherné přírody. V zásadě jde o to udělat si chvilku jen sám se sebou. Je to pro mě takový druh meditace. Nic jiného vlastně nepotřebuju.
Jste typ herečky, která přípravu nepodceňuje a je dokonale naučená?
Snažím se vyhnout slovu šprt, ale nic jiného mě popravdě nenapadá.
Ano, to jsem. Ale mě to baví. Zvláště v divadle se snažím vždycky texty naučit co nejdřív, protože pak se můžu cítit svobodně a neomezuje mě, že se pořád musím dívat na nápovědu nebo mít scénář v ruce. Není to tím, že bych chtěla někoho ohromit, je to o tom, že mám ráda svůj klid. Proto se také snažím chodit do divadla a na natáčení dříve. Chci se tím jen vyhnout stresu, že něco nestíhám, pak přijdu a rychle nevím, co mám vlastně dělat. Je to pro mě příjemnější způsob práce – být v klidu a připravená. A přijde mi to normální. A vlastně mě celkem udivuje a někdy i štve, když to tak někdo nemá.
Zrovna jsem se vás na to chtěla zeptat, jestli tak trochu nepěníte, když dorazí na plac nebo do divadla rozevlátý kolega, který se nestihl ani podívat do scénáře.
Přijde mi hrozně nefér vůči všem, když se někdo například nenaučí texty, podívá se do papírů a plus minus to nějak řekne. A ještě víc mě naštve, když svoji nepřipravenost zastírá argumenty typu: Dejme tomu volnost, ať je to živé. To mě dokáže opravdu vytočit.
Setkáváte se s tím často
Diletantstvím? Naštěstí ne. Jsou samozřejmě typy i tvůrců, kteří tvoří přímo na natáčení a je to tak schválně. Je to takový koncept. To je v pořádku. Ale když je daný scénář, cítím úctu vůči autorovi, který dílo napsal. Říkám si, že nad tím asi neseděl pět minut a asi věděl, proč tam chce mít zrovna tato slovíčka. Asi není až takový problém trochu si text přizpůsobit, ale já se snažím respektovat práci jiných lidí a zkouším se s tím popasovat, i když všechno nejde hned do pusy. Nejde přeci o mě, ale o postavu, kterou takhle vidí a slyší autor. Celkově mám ráda, když je mezi kolegy vzájemný respekt. A vlastně to platí obecně na mezilidské vztahy.
28. března 2016 |
