Věříte na osud?
Eva: Věřím, i když si s námi dlouho zahrával. Dvakrát třeba odložil naše setkání. Z mezinárodního velkofilmu, ve kterém jsme měli společně vystupovat, sešlo z finančních důvodů a ani dalšímu projektu nebylo přáno. Vyšlo to až napotřetí, kdy jsme se potkali v televizní komedii Sedm pater pro tisíc přání. Ve scénáři bylo doslova napsáno, že si padneme do oka. Těžko říct, jestli to způsobila tato magická věta, ale stal se zázrak, který trvá čtyřicet dva let.
Václav: I já věřím na osud. Když mě oslovil režisér Zdeněk Podskalský, odmítl jsem s tím, že nejsem herec. On však o moji účast stál, tak jsem navrhl, že mohu vystoupit s houslemi a něco zahrát. Jednu scénu mi připsali a já se tak setkal s Evou. Hned jsem vytušil, že je to ta pravá. Asi v tom opravdu sehrála roli vyšší moc.
Mimochodem, jak jste to výročí oslavili?
Eva: Jeli jsme na týden do Salcburku. Můj muž tam mnohokrát hrál na festivalu, táhnou nás sem vzpomínky a pouto k přátelům na věčnosti – k Mozartovi a také Stefanu Zweigovi, mému milovanému spisovateli. V Salcburku je nám dobře.
Máte doma klasicky rozdělené role – žena vaří žena a muž opravuje?
Eva: Ano, máme. Každý děláme, co umíme. Mému muži chutná a mně zas jeho zásluhou v domácnosti funguje technika, satelity, počítač. Václav má technické vlohy, všechno rozebere, opraví a zase dá dohromady. Jen žasnu. Možná ještě něco vynalezne.
Václav: Vedeme hektický život. Stále vyjíždíme za prací a domov, který oba milujeme, obýváme vzácně. Když už tam jsme, musíme mít pohodu. Ve vypjatém období, například před Vánocemi, klidně Evě pomůžu i s úklidem. Sice nerad, nicméně ochotně. Jednou nebo dvakrát jsme tak nestíhali, že jsme to jednoduše nechali plavat. Při vínu jsme si zpívali koledy, i když pro kufry ani nebyl vidět stromek.
Jak vypadají vaše vzácné volné dny, třeba ty na chalupě v Mnichovicích? Někde jsem si přečetla, že jste oba duší venkované.
Václav: Ve svém věku už začínám cítit, že je nutné odpočívat, vyčistit si hlavu a nevystavovat ji invazi agresivních informací. Dopoledne se na chalupě věnuji práci a učím se nové věci, za odměnu dostanu něco nečekaného a skvělého k obědu. Pak jdeme na dlouhou procházku, povídáme si.
Eva: Naše dny na chalupě jsou idylické. Žádný spěch, žádné žehlení, balení a vrčení motoru. Tichý dům, vůně zahrady, odpoledne túra po kopcích, večer nějaký krásný film, třeba od Miloše Formana nebo Woodyho Allena. Hřeje mě na srdci, když se sejde celá rodina, naše líbezné neteře se daly na vážnou hudbu, takže máme další parťáky do hry. Obyčejný život má v sobě pokoru a útěchu.
