Vy se vracíte do pracovního procesu celkem krátce po mateřské dovolené. Stihla jste vlastně na ní vůbec být?
Právě to jsem nestihla ani s jednou z holčiček. Jak jsem odjela takové hodně koncertní léto a i podzim byl docela divoký, vlastně bych si tu mateřskou docela dala. Ale zároveň to vidím tak, že bych zase po nocích dělala písničky.
Mrzí vás to, že netrávíte tolik času doma s dětmi?
Já vlastně trávím všechen čas s dětmi a beru je hodně i na koncerty. Proto jsem hodně hrála v létě, aby byly se mnou. Byly v Maďarsku v Budapešti, na Szigetu, kde jsme hráli s kapelou a byl to vážně super výlet. Starší Emilka o tom dodnes mluví. A v klubech jsem letos hrát nechtěla, protože mám ještě malou dceru. Děti přirozeně proplouvají mojí prací a zároveň s nimi trávím hodně času na hřišti, v lese. V létě jsme byly pořád nohama v potoce. Vlastně si kolikrát připadám divně, když jsem někde bez dětí.
Čekala jste, že to bude takhle v pohodě? Že rodinu skloubíte s prací?
To jsem vůbec nečekala. Zpětně si říkám, že bych děti klidně měla mnohem dřív, není na co čekat. Ale člověk má pocit, že když bude mít děti, tak už neudělá vůbec nic. Ale opak je pravdou. Sice je mnohem méně času na realizaci některých věcí, ale zároveň, když už něco začnete dělat, tak to děláte vážně intenzivně. Víte, že máte teď tu chvíli, abyste něco udělali, takže pracujete efektivněji. A zároveň, děti jsou velice inspirativní.
Změnily vás děti v něčem?
Děti vás konstantně mění, nastavují vám zrcadlo a neustále se od nich učíte nějaké nové věci. Emilka je taková divoženka, energická a učí mě takové nespoutanosti. A Olivka je zase pozitivní a usměvavá. Každá moje holka je úplně jiná, a od každé se mám co učit. Je to super.
Docela rychle jste shodila těhotenská kila navíc.
To je tím, jak po porodu s dětmi neustále pobíháte, máte spoustu pohybu, v jedné ruce jednu dceru, ve druhé ruce kočár, a tak nějak to ani jinak nejde. Pak si kolikrát večer zapomenete dát zmrzlinu a jde to samo. To je pohoda.
Klára Vytisková
Manžel by nechtěl ještě syna?
Vždycky jsem toužila po tom mít tři děti, protože to byl pro mě vždycky obrázek ideální rodiny, ani nevím proč. Nebráním se tomu mít víc dětí, ale nechci nic zakřiknout. Prostě uvidíme, jak to půjde. Ale i kdybychom čekali třetí dítě, tak to rozhodně nebude mít podtitul, snažíme se o kluka. Protože já budu šťastná klidně za tři holky. Navíc, já jsem si vždycky myslela, že budu mít tři holky. Takže moje ženská intuice mi říká, že to tak bude a mně tři holky připadají strašně cool, takže jakkoliv. Tátové a dcery mají navíc takové speciální vztahy.
Děláte na různých akcích a podporujete také jiné děti.
Když to jde, tak se snažím různě pomáhat. Můj bazar je zrovna taková lokální pomoc. Ale vždycky, většinou se to zrovna týká nějak dětí, se snažíme peníze z bazaru, který v obci děláme v takové malé lokální kavárně, věnovat na to, co je zrovna třeba. Mimo to jsem také dlouho jezdila po dětských domovech a dělali jsme s dětmi hudebně-taneční workshopy. Baví mě interakce s dětmi.
Byla jste vždycky takový mateřský typ?
Já nejsem primárně mateřský typ. Podle mě jsou holky, které se pro to narodí a na děti jsou „ťuťu“. Já jsem realista, ale zároveň mě u dětí baví to, jak jsou čisté, ta jejich upřímnost a to, že nic nehrají. Ale nemyslím si, že bych mohla dělat třeba učitelku ve školce.
Co se týče vaší práce v propojení s dětmi, změnila se nějak hudba a texty?
Velice radikálně. Vlastně celá moje deska Home je o rodině. Je to o tom, že my dva s Romanem, rozlítaní muzikanti, zvyklí neustále někde jezdit a hrát, jsme si najednou vytvořili svůj domov a někde jsme se ukotvili. To byla velká zásadní změna. Těhotenství a mateřství vůbec je velmi inspirativní. Já jsem zjistila, že dokážu psát jen to, co reálně žiji. Takže těžko budu psát o tom, jak pařím někde do noci, když to teď není na programu. Baví mě, že píšu o tom, co žiji. Poslední singl jsem začala psát, když jsem byla těhotná s Emilkou. Nedopsala jsem ho a musela jsem čekat, než zase budu znovu těhotná. Až takhle jsem závislá na tom, co se aktuálně děje.
Někteří umělci často tvoří lépe, když prožívají neštěstí. Jak to máte vy?
Já si myslím, že nejde primárně o neštěstí, ale o nějakou intenzivní emoci. To může samozřejmě být smutek, ale může to být i velká radost, překvapení, změna. Jakákoli intenzivní emoce. Jedna písnička, právě ta, kterou jsem psala, když jsem byla těhotná s Emilkou a dokončila jsem ji s Olou, je vlastně stejná. Holky jsou sice každá jiná, ale to těhotenství prožívám dost podobně.
Vás teď čeká 8. března koncert. Jak se na něj připravujete?
Připravuji se konstantně, s kapelou zkoušíme, doděláváme písničky. Ten koncert bude speciální v tom, že je na Mezinárodní den žen a bude to se zpěvačkou Antonií Vai, což je původem Maďarka vyrůstající ve Švédsku. My jsme se spolu potkaly v Maďarsku, kde jsem s ní už hrála dvojkoncert. Antonia je žena, která hodně řeší ženské energie a tak. Takže si myslím, že na MDŽ je ona ta pravá.
Slavila jste někdy MDŽ?
Nevybavuji si, že bych na tento svátek dělala nějakou velkou party, ale minimálně jsem někdy dostala určitě nějakou hezkou květinu. Mohly bychom se sejít s mými kamarádkami v obýváku na víno, pustit si vinyl a pít červené. Je to oslava žen, tak kluky necháme doma. Ale je pravda, že tentokrát bych na koncert 8. března ráda pozvala hlavně příznivce Lucerna Music Baru. Můžou se těšit na to, že tam bude hezká muzika, bude to hezký ženský večer, který bude i pro kluky. Tentokrát výjimečně.
Co dalšího budete potom připravovat?
Ráda bych vydala třeba vinyl. S Romanem na tom strašně ujíždíme, kupujeme po bazarech staré desky a posloucháme je doma. Emilka už to umí sama pustit, chová se k tomu hezky a něžně. Ale to přijde dohromady s nějakou deskou. Teď půjdu na tu svou pseudo mateřskou, doskládat ty nové písničky.
