Fandil jste olympionikům u televize?
Koukal jsem na vše, co jsem stíhal. Nevstával jsem tedy ve tři ráno, ale viděl jsem všechny medailové závody, ať už přímo, nebo ze záznamu. Ke sportovcům mám velký respekt. Držím palce, ať už jsem sportovec, nebo trenér.
Od mládí hrajete tenis. Co nějaký jiný sport, kterému jste alespoň maličko propadl?
Nejvíc mě baví lyže.
Je nějaký sport, který neumíte?
Vím, že by mě bavil hodně hokej, ale neumím bruslit. Proto ho neumím a moc mě to mrzí. Když jdu na led, tak jsem rolba. Udělám totiž dva kroky, pak spadnu a ten led uklidím až k mantinelu.
V listopadu loňského roku jste ukončil kariéru vrcholového tenisty a vrhl jste se na trénování. Bylo to těžké rozhodnutí?
Bylo, ono je něco jiného být sám hráčem, sám pánem svého času a mít svobodu rozhodování. Ale to samozřejmě trenér nemá. Trenér má program podle svěřence, hráče. Takže ta změna byla určitě velká. Ale dělám to, co mě baví, čemu rozumím a dělám to odmalička. Takže si myslím, že tam jsem daleko platnější, než kdybych si otevřel restauraci. Naplňuje mě to, a to, že mi věří jeden z nejlepších hráčů všech dob? Toho si vážím a beru to jako výsledek toho, co jsem tomu sportu dával a jak jsem se k němu stavěl. Doufám, že se Novak co nejdřív uzdraví a budeme se moci vrhnout naplno do práce.
Tušil jste, že vás Djokovič bude chtít jako trenéra?
To jsem netušil ani na moment, protože jsem sám nevěděl, co po kariéře bude. I když jsem samozřejmě věděl, že konec jednoho dne přijde. Viděl jsem kolem sebe sportovce, kteří ukončili aktivní kariéru a pak měli problémy se zařadit do normálního života, protože život sportovce na profesionální úrovni nemá s normálním životem moc společného, většinou ten přechod všechny bolí. Ať už po stránce, že nevědí, co mají po kariéře dělat, nebo na ně čeká spoustu supů, kteří jim chtějí pomoct od tvrdě vydělaných peněz a stokrát investují do špatných projektů. Takže toho všeho jsem se chtěl vyvarovat a na to se člověk musí připravit už trochu předtím. Takže zatím je pro mě ten přechod takový plynulejší tím, že zůstávám u sportu, který jsem dělal celý život. A těším se na každý nový den.
Novak Djokovič (vpravo) chce být zase nejlepší na světě a k tomu mu mají dopomoci Radek Štěpánek (vlevo) a Andre Agassi
Souhlasit s nabídkou jednoho z nejlepších tenistů vám usnadnil fakt, že jde o kamaráda?
Já si myslím, že právě o to bylo to rozhodnutí těžší. Věděl jsem, že jdu do týmu a mám pomoci jednomu z nejlepších hráčů všech dob. Samozřejmě je to obrovská zodpovědnost, protože tady se chyby nesmí dělat. Je to zodpovědnost a velmi drobná mravenčí práce. Vlastně za dobu, co jsem teď kolem něj, jsem zjistil, že ta samotná práce na kurtu je v podstatě to nejjednodušší.
Chcete říct, že role kouče vyžaduje víc, než když člověk hraje?
Trénování je náročnější hlavně po mentální stránce, protože jako hráč jsem si mohl v poledne odpočinout a večer v klidu usnout. Věděl jsem, že přípravu na další den měl na starosti někdo jiný.
Jako hráč jste zápasy hodně prožíval. Jak to vnímáte jako trenér?
Když si sednu do trenérského lože, tenis pak vidím úplně jinak, než když jsem byl na kurtu. Asi je to pro mě jednodušší, ale emoce mám snad ještě větší, protože jde o něco, co není už v mé moci.
Hodně podporujete nadaci Terezy Maxové, která se stará o děti. Jaké to pro vás je učit tenis děti?
Na dětech je krásné to, že tam vidíte neustále obrovské kroky dopředu. Každý člověk, který děti učí, ať už je to rodič, učitel, nebo trenér jakéhokoli sportu, je rád za progres. Díky tomu se těším na další den, že s dítětem můžu pracovat dál. Olympijský park v Brně byl důkazem toho, že především pomáhat dětem z dětských domovů má velký smysl, a nemusí jít jen o tenis.
Radek Štěpánek, Renata Langmannová a Jitka Schneiderová
Chtěl byste mít ze svých dětí vrcholové sportovce?
Až jednou budu mít dítě, tak mu určitě ukážu všechno, co svět nabízí. Ať už sport, umění, cokoli. Pak je vždycky na rodičích, aby vycítili, co dítě nejvíc baví a aby reálně viděli, na co má nebo nemá. Nechtěl bych být ve skupině rodičů, kteří si chtějí přes své dítě naplňovat vlastní ambice nebo sny. Chtěl bych dítěti dát to, co mně dali moji rodiče. Pozornost, čas, který s nimi můžu strávit, a lásku. Ať už bych hrál tenis nebo ne, tak to je to nejužitečnější, co mi v životě mohli dát. Teď se snažím pomáhat dětem, které to potřebují. Proto velmi rád spolupracuji s Nadací Terezy Maxové dětem.
Dalo by se říci, že jste musel v životě hodně obětovat, abyste se dostal tam, kde jste?
Mě to bavilo. Takže nevím, jestli to můžu nazvat obětí, ale na spoustu věcí jsem neměl čas. Někdo může říct, že ten čas obětoval, ale mně v mém životě nic nechybělo. Samozřejmě teď mám čas i na jiné věci, než jsem měl v průběhu kariéry. Sport je hodně o odříkání, ale pokud vás baví, tak je to velká láska, které se člověk nikdy nezbaví.
