V poslední době se často mluví o vaší dceři Marianě. Byla několik měsíců v Americe, kam se sice těšila, ale bylo jí hodně smutno. Jak jste to prožívala vy?
Smutno mi bylo moc, hlavně i za ní. Vím, jak bylo pro ni těžké vycestovat sama. Když přišla s nápadem, že si koupila letenky a letí, byla jsem hodně překvapená, protože ona taková moc není. Na druhou stranu ji obdivuji a jsem na ni pyšná, že to vyzkoušela.
Teď už je Mariana zase v Čechách a nahrává hudbu. Dokonce jste se setkaly na jednom focení.
My jsme spolu vlastně fotili jen jednou, kdysi dávno. Moc si to spolu užíváme. Je to velmi příjemné. I fotky od Petra Weigla jsou moc krásné. Máme tak i hezkou památku.
Když pozorujete Marianu, vidíte v ní hodně sebe?
My jsme si hodně vzhledově podobné, to říkají všichni. Má po mě vlasy, stejně se i smějeme. Cítím, že je stejně jako já v takové životní pohodě, veselá, vstřícná, kamarádská. Ale vím, že po mě zdědila nesmělost, kterou jsem měla hodně jako mladá. Člověk se prostě životem učí a já jí vždycky říkám, že se nesmí bát, protože strach nás hodně blokuje. Strachem člověk prošvihne spoustu věcí.
Říká se, že láska prochází žaludkem. Je to tak i u vašich dětí?
Mariánka je často u mě doma. Vařím hlavně, když má přijet Kuba s rodinou. Jinak mám ještě svou maminku, která skvěle vaří, takže se s ní střídám v kuchyni. Když máme rodinnou oslavu, máma upeče kachnu, já udělám knedlíky a zelí nebo naopak. Maminka také fantasticky peče, tak si myslím, že i proto k nám děti rády jezdí.
Mariana má u vás ale černý puntík v tom, že nerada vaří.
To mám spíše minus já, že jsem ji to nenaučila. Moje maminka mě to naučila, jako malá jsem musela umět knedlíky a všechno. I Kuba s ní vařil, naučil se, protože ho hodně hlídala. Naučila ho i plést. Já jsem tu Marianku v tomhle směru nějak zanedbala. Ale snaží se, už si umí udělat třeba rizoto. Nebo se zeptá, jak se to dělá. Život ji naučí, stejně bude jednou svému muži muset občas něco uvařit.
Dana Batulková
A co móda? Stává se, že vám třeba v šatníku něco chybí a vidíte to pak na Marianě?
Když byla malá, tak si často něco půjčila, ale teď už ne. Teď chodím spíš já do její skříně. Nebo po ní dědím věci, boty, zbytky kosmetiky, co ona nepotřebuje. Tak jí říkám, ať mi to dá, že to zpracuji a ušetřím.
Díky svatbě Jakuba jste se stala babičkou, jelikož jeho žena Agáta měla syna Kryšpína. Teď už jste se dočkala i vlastní vnučky Mii. Jaké to je být babičkou?
Kryšpínkovi je teď šest let, a od jeho jednoho roku mají všechny svátky, především ty vánoční, úplně jinou dimenzi. Těšíme se na to, když vidíme, jak on se ze všeho raduje. Každý rok je jiný. Nejdřív škubal ty papíry, teď už to dělá systematičtěji, má z toho radost. Mia je ještě strašně malá. Tu zatím více než oslavy a dárečky zajímají světýlka. Všechno má s malými dětmi jiný rozměr a já se z role babičky moc těším.
Letos 18. března jste oslavila kulatiny. Máte třeba nějaký nový plán do života?
Já si nedávám ani předsevzetí. Ale ráda bych začala trošku více pracovat na svém zpomalení. Jsem hodně hyperaktivní a mám pocit, že nic nestíhám. Chtěla bych více systematicky pracovat na svém životě. Můj fyzioterapeut říká, že musím občas zapojit mozek, tak se o to pokusím.
31. března 2013 |
