Říká se, že děti jsou do jisté míry naším zrcadlem. Co vidíte ve vašich dcerách?
To je pravda, všechny jsme velmi propojené. Matilda už se mi i fyzicky velmi podobá a je zvláštní takhle sama sebe vidět. Má stejná gesta, mimiku, je tam cítit i britský vliv, ale čím dál víc se podobá mně. Obě holčičky mají takové ty slovenské hnědé oči, ale mladší Yola vypadá víc jako moje máma, má kulatou tvář, je rozkošná. Když je pozoruju, říkám si, co z vás vyroste, holky moje zlaté. Hlavně s přihlédnutím k tomu, čím jsem já procházela v pubertě, a stejně tak můj muž, který byl absolutní anarchista. Anarchista ve smyslu, že neuznával žádná rodičovská pravidla a dělal si, naprosto co chtěl. Myslím, že nás čekají zajímavé věci.
Jaká byla vaše puberta?
Hodně bouřlivá. Do čtrnácti jsem byla v pohodě pak kolem patnácti to se mnou úplně praštilo. Přišlo to dost nečekaně a nabouralo mi to všechno. Byla jsem jak utržená z řetězu. Ale zase to netrvalo dlouho, což byla asi pro moje rodiče úleva, zvlášť pro maminku. Ta z toho byla úplně šílená, zatímco otec reagoval svým zázračně stoickým způsobem: „Všechno přejde. Neboj se o ni, má se příliš ráda na to, aby se jí něco stalo.“ A je pravda, že ze složitých situací, které mohly být nebezpečné, jsem nějakým intuitivním způsobem vždy dokázala vykličkovat. Jakmile jsem měla pocit, že je něco divně, že mi určití lidé nesedí, tak jsem se stáhla. Ale netuším, jestli i moje děti budou mít tuhle intuici, která je podle mě v životě vůbec nejdůležitější. Člověk prochází strašnou spoustou pochybností. A tak s mým mužem často po večerech sedíme v kuchyni a analyzujeme, co děláme dobře, co neděláme dobře a co bychom mohli udělat líp.
Chodila jste vlastně někdy s někým mimo vaši branži?
Párkrát ano, párkrát se tam objevil i nějaký sportovec, ale nakonec jsem kouzlu jiných profesí nepodlehla. Umělci, muzikanti speciálně, mě přitahují nejvíc. Hudebníci jsou prostě fantastičtí, například výborně vaří, fakt neznám žádného muzikanta, který by neuměl vařit. Taky jsou skvělí otcové a celkově jsou neodolatelní, absolutně ztracení v reálném světě. Takže nemyslím, že by ženou hudebníka mohla být jakákoliv žena. Vyžaduje to hodně trpělivosti, určité nadsázky a hodně humoru. Taky se u nich nesmí tlačit na pilu, nejlepší je nechat je být a oni k tomu cíli nakonec nějak dojdou. A mají hrozně dobré srdce. Rozhodně jsou dobrými adepty na budoucí manžely.
Teď jste narazila na vaše „oblíbené“ téma svatby, ze kterého si sama utahujete. Jednou jste řekla, že první žádost o ruku jste odmítla a další možná ani nepřijde.
Ale my se o tom bavíme docela často, mimo jiné i kvůli brexitu se nám to téma vrací. Ale říkáme si, že se přece nenecháme donutit ke svatbě systémem. Nevím, možná proto, že celý život žiju v nějaké záři reflektorů, netoužím po žádném svém „velkém dni“, jako to mají asi jiné ženy. Já toužím spíš po dni, který vůbec o mně nebude. Takže pokud už bychom něco chystali, tak úplně malinkého. V každém případě pro nás dva jsou tím hlavním závazkem naše děti.
Jana Kirschner
Na tom se shodne velká spousta lidí, dnes mají daleko častěji děti něž svatbu. Čím to je? Jako by měli potřebu nechávat si pořád zadní vrátka.
Asi ano, mnohým lidem čím dál víc nevyhovují společenská schémata. Ať jde o politiku, nebo soukromý život, člověk si přirozeně volí svobodu. A já jsem strašně vděčná za to, že nežijeme před sto lety, kdy rozhodnout se žít jako svobodná matka bylo nereálné. Dnes je to úplně běžné a nikdo vás za to neodsuzuje. Každopádně náš vztah tím, že nejsme manželé, nijak netrpí, naopak. Jediné, s čím se potýkám, je, že nevím, jak mám Edu nazývat. Partner zní příliš oficiálně, druh taky nezní úplně hezky, frajer to není, i když tedy frajer je (smích) a otec mých dětí zní, jako bychom spolu nežili, takže nakonec mu stejně říkám husband, což je manžel. Je to zvláštní, ale jsem vděčná, že on to cítí stejně a že se neženeme do žádných rozhodnutí, která se od nás očekávají. Výraz „svatba“ mě vyloženě opruzuje. Jako bych musela ukázat, manifestovat svou lásku k druhému člověku. To se dá udělat i jiným způsobem.
Celý velký rozhovor najdete v týdeníku Téma, který vyšel 5. ledna 2018.
