„Vždy se vznášela metr nad zemí,“ shrnul hereččinu povahu její kolega Bohumil Klepl, s nímž hrála v Účastnících zájezdu a posléze i v divadle. Zazlívala mu jen jeho rodnou Moskvu, protože hereččina maminka přišla v ruském gulagu o nohu a šestnáctiletou Květu Fialovou znásilnili koncem války vojáci Rudé armády.
Proto nesnášela sex a politiku, ovšem nedávala to najevo nijak agresivně. Naopak, chovala se vždy jako dáma a víla v jedné osobě a coby vyznavačka buddhismu radila „přijímat věci tak, jak přicházejí, i když se mi nemusí líbit, a poděkovat za ně.“
Až nadzemsky křehký zjev Fialové se současně pojil s darem sebeironie, který při její pouti oblastními scénami objevil Jan Werich a v roce 1958 ji přivedl do metropole. Na scénách nynějších Městských divadel pražských strávila celou svou jevištní dráhu, současně ji pro postavy osudových krásek využil film. Díky daru humoru se její doménou staly žánrové parodie, od barové zpěvačky Tornádo Lou ve filmu Limonádový Joe přes nevěstu z Fantoma Morrisvillu až po hraběnku ve filmu Adéla ještě nevečeřela.
Právě ve Fantomu Morrisvillu Fialovou poprvé potkala tehdy dvanáctiletá Zuzana Zemanová, dcera režiséra snímku Bořivoje Zemana, která si zahrála její družičku. „Překrásná žena s hlubokým dekoltem a očima jakoby z jiného světa,“ vybavuje si svou vzpomínku. Jako režisérka pak Zemanová obsadila Fialovou do svých Něžných her, kde hrála sestru Jaroslavy Adamové. „Vytvořila její naprostý protiklad, bytost plnou fantazie, která snad není z téhle planety,“ líčí Zemanová.
Do třetice točila hereččin portrét pro cyklus GEN: „V něm se mihl její manžel Pavel Háša, myslím jediný muž, kterého opravdu milovala. Také měla nesmírně ráda svou dceru, podnikala dlouhé procházky a psala si podrobné deníkové záznamy, rok vedle roku stály srovnané v knihovně.“ Podle Zemanové byl určujícím znakem herečky její laskavý nadhled: „Člověk si nikdy nebyl jistý, jak to právě myslí. Skoro bych řekla, že svou zdejší existenci nebrala vážně, že se na ni jenom dívala z jiného vesmíru.“
Proměnlivé herectví Fialové využily také seriály Hříšní lidé města pražského, Náhrdelník či Život je ples. Hrála v pohádkách, ale i v klipu skupiny Lunetic a ještě v pětaosmdesáti objížděla domovy důchodců. „Se všemi dokázala mluvit a dodat jim energii. To bylo obdivuhodné, mnohý dvacátník by jí vitalitu mohl závidět,“ líčí umělecký šéf Městských divadel pražských Petr Svojtka, který jí k osmdesátinám uspořádal speciální benefiční inscenaci Fialové Květy štěstí; hrála se pět let a Svojtka ji považuje za zásadní zážitek: „Byla pro mě mostem k slavné generaci, dotekem historie, přitom její přemýšlení o divadle bylo moderní.“
Dokumentaristka Alena Činčerová tvrdí, že Fialová dělala opravdu čest svému jménu Květa. „Kvetla krásou, chutí do života, láskou. Její optimismus byl odzbrojující. Už po prvním setkání s ní měl i největší milovník života pocit, že jí nestačí, a pesimista ji musel považovat rovnou za bytost z jiné planety. Děkuju osudu, že jsem ji mohla poznat, být s ní aspoň chvílemi a natočit o ní film,“ vzpomíná Činčerová.
Herečka jí vyprávěla třeba o svém vztahu ke stáří: „Přijedu na besídku do domova důchodců a začínám otázkou: Tak baby, je tu někdo 29. ročník? Ani ruka se nezvedne! Ty v mých letech už tam ani nedojdou. A baby si ještě stěžujou, my jsme starý. Já říkám, holky, máte dvě možnosti: mrtvý, nebo starý! A už jsou baby rády starý, říkám, buďte rády, mohly jste bejt už popel v krabičce. A už jsou rády, že jsou tady, už je to baví. To je bonus stáří.“
Ještě jeden vzkaz od Fialové dokumentaristka ráda cituje: „Je strašně jednoduché být šťastný. Je třeba nedívat se na svět lhostejně. Jsme tu jen kvůli jiným lidem, kytičkám, zvířatům. Až to, co děláme, nás tvoří. Je potřebné každý den v sobě gruntovat. Uvěřit, že ten nahoře – nebo ti, jeden to nezvládne – to s vámi myslí dobře. Hlavně jim do toho nekecat. A nic si nepřát. Protože pak se vám může splnit, co pro vás nemusí být dobré. Oni to vědí, a pokud jim do toho nebudete zasahovat, dají vám to. Vy pak můžete poděkovat. A to je všechno.“
