„Nehrála jsem velmi dlouho a nevěřila jsem, že je možné se k tomuto řemeslu vrátit. To, že jsem to uzavřela, bylo určitou psychoterapií. Trvalo mi řadu let, než jsem začala chodit do divadla i jako divák,“ říká Regina Rázlová.
„Z terapeutických důvodů jsem se bránila i tomu. Pak jsem do divadla jako divák chodit začala a zjistila jsem, že s tím nemám problém. Snesla jsem to, bylo mi tam dobře. Ale uplynulo mnoho dalších let a pořád jsem neměla motor, abych zkusila zase hrát,“ přiznala.
Změnilo se to, když jí roli v Ungeltu nabídl principál divadla Milan Hein. Do té doby se jí prý kolegové, režiséři nebo producenti spíše báli. Bylo to podle ní i kvůli roku stráveném ve vězení kvůli kauze kolem skláren Skloexport. „Ano. Protože pro ně byl naprosto určující můj mediální obraz, který byl všeobecně negativní. Proti tomu se nedá bojovat,“ míní herečka.
Rázlová nehrála od počátku 90. let, kdy dostala výpověď z Národního divadla. „Nebyla jsem jediná, kdo byl požádán, aby dal výpověď. Někteří kolegové odešli do jiných divadel, jiní na volnou nohu. Já byla sama s malými dětmi. Jedno chodilo ještě na základku, druhému bylo kolem patnácti let. Nemohla jsem si dovolit riskovat. Tak jsem řekla, že výpověď nedám,“ vzpomíná Rázlová, která sice zůstala v angažmá, ale neobsazovali ji.
Nakonec však z Národního divadla přece odešla a pak vyzkoušela různé profese. „Dělala jsem například kurzy různých alternativních technik. Proutkaření, hledání vody, hledání ztracených předmětů. Taky jsem prodávala chlebíčky. Dělala jsem to, co jsem mohla. Prodávat můžete jen to, co máte. Tedy, kromě těch chlebíčků, ty moje nebyly. Ale měla jsem ksicht, na který je lidi chodili kupovat. Byla jsem velmi oblíbený prodejce. Bylo to v bufetu v centru Prahy a měla jsem věrné zákazníky. Tedy bývalé diváky. A bylo jich dost,“ řekla herečka v rozhovoru pro čtvrteční Magazín DNES.
6. července 2015 |
