Na tom, že každá žena chce být žádoucí a přitažlivá, není nic divného. O to hůře snášíme reálné i domnělé vady na kráse. Zatímco v dospělém věku jsme schopni větší sebereflexe, dívky v pubertě jsou velmi náchylné k pochybnostem a mají problémy přijmout svůj vzhled. Naše společnost je totiž až nesmyslně kritická k ženskému tělu. To je asi také důvod, proč se stále častěji v médiích objevují dívky a mladé ženy, které svoji vnitřní nejistotu promění v posedlost po hezčím zevnějšku.
„Mnoho žen manipuluje se svým tělem a modifikuje ho. Společnost je pro to otevřená a pro řadu žen jsou všechny zákroky i finančně dostupné. Toto určitě zvyšuje poptávku po zákrocích plastických chirurgů,“ říká psycholog Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl s odkazem na to, proč se mladé ženy nechávají chirurgicky upravovat, mnohdy podle vzoru celebrit či dokonce nereálných bytostí, jako například panenky Barbie. Mají pocit, že jedině tak najdou ideálního partnera či dosáhnout vytouženého pracovního uplatnění.
„Valná většina žen svoji, třeba i domnělou nedokonalost snáší zcela bez problémů. Jsou ale i takové, které si svoji nedokonalost vymýšlejí a žádají chirurgickou úpravu, i když není vůbec potřeba. Soudný plastický chirurg takové pacientky dokáže odmítnout. Ne nadarmo se říká, že plastičtí chirurgové léčí duši s nožem v ruce,“ říká Svatopluk Svoboda, plastický chirurg z 1. kolínského sanatoria.
Má za sebou přes 100 plastik a chce další. Její rodiče nesouhlasí:
Věčná nespokojenost
Konzultace, při které lékař s pacientem probírají různé možnosti, jak věc řešit, by proto měla patřit k základnímu profesionálnímu postupu. Klient by měl být operován pouze tehdy, pokud je chirurg danou kosmetickou změnu schopen technicky realizovat, aniž by to bylo v rozporu s lékařskou etikou.
Výsledek plastické operace by nikdy neměl být horší než výchozí stav. „Bohužel se ve své praxi setkávám s klienty, kteří na tom jsou po plasticko-chirurgickém zákroku hůře než před ním. Podle mých záznamů jich může být klidně 5 % z těch, co mě vyhledají. Je to dáno do určité míry společenskou poptávkou a také tím, že do těchto zákroků se pouští mnoho lékařů bez dostatečně erudice v oboru, jen s vidinou snadného zisku,” popisuje svoji zkušenost plastický chirurg Zdeněk Pros z Perfect Clinic.
Může se totiž stát, že za zdánlivým fyzickým kazem na kráse stojí psychické onemocnění, které operace rozhodně nevyřeší. „Jedná se o tzv. dysmorfofobii. Ta se vyznačuje přesvědčením jedince o tom, že některá z částí jeho těla je nedokonalá a vyžaduje úpravu. Jedinec je však se svým tělem nebo s jeho částí nespokojen vždy, a to i po jakékoliv úpravě či zdokonalení,“ říká doktor Pavel Horyna z Medicom Clinic, sítě klinik plastické chirurgie a estetické dermatologie.
Čtyřnásobná matka je závislá na plastikách, zaplatila za ně 6 milionů:
Práce pro psychologa
V důsledku toho daný člověk opakovaně vyhledává lékaře, zejména plastické chirurgy a dermatology a žádá odstranění těchto, většinou neopodstatněných vad. „Tito klienti jsou postrachem našich ordinací, protože i přes opakované zákroky nejsou s výkonem nikdy spokojeni. Tato choroba může dosáhnout až takové intenzity, kdy splňuje kritéria pro jinou chorobu – poruchu s bludy,” říká chirurg Zdeněk Pros.
„Jde o jakousi posedlost fyzickým vzhledem, která může být v mnoha případech velmi nebezpečná, léčba je přitom obtížná. Při konzultaci by měl profesionální operatér tuto poruchu rozpoznat. I když během jednoho sezení je to velmi těžké. Proto je bohužel tato porucha občas diagnostikována až po provedení zákroku,“ vysvětluje zkušený operatér Horyna. A dodává, že léčba tohoto onemocnění patří psychologům a psychiatrům.
„Základním pravidlem je člověka s touto poruchou neoperovat. Pokud tuto poruchu neobjevíme včas, zůstane klient stále nespokojený a bude vyžadovat další a další zákroky,“ říká lékař Pavel Horyna. Podle něj dysmorfofobií trpí jedno až dvě procenta populace a kolem 6 % všech klientů, kteří se obrátí na plastické chirurgy.
Drtivá většina klientů plastických chirurgů ale dokáže rozpoznat, zda je pro ně zákrok přínosný, nebo ne. Ale existují i tací, kteří si plastickými operacemi chtějí pomoci ke slávě. Stačí si jen vzpomenout, jak si modelky, které si nechaly zvětšit poprsí, pochvalují, že hned mají víc práce.
Přehnané sebevyjádření
„Setkal jsem se ale i s takovými, u kterých šlo o jakési sebevyjádření a vše mají promyšlené. Přirovnal bych to k mnohým opakovaně tetovaným na většině povrchu těla. Může se nám to zdát zvláštní, ale jsou šťastní,” říká lékař Roman Šmucler, majitel kliniky laserové a estetické medicíny Asklepion, a odmítá, že by existovala závislost na plastických operacích. Podle něho je to novinářský termín pro pár lidí, kteří chtějí být slavní. „Nic takového nepotkáváme a možná to ani neexistuje,“ upozorňuje známý chirurg a stomatolog.
Oslovení lékaři se shodují, že pacientů s neobvyklými požadavky noc není. A pokud se objeví někdo, kdo má nestandardní požadavek, který jde proti jejich profesnímu přesvědčení, nezdráhají se ho odmítnout. „Vždy je na operatérovi, jestli rozpozná oprávněnost požadavku, nějakou výše uvedenou poruchu myšlení či chování, anebo nikoli. Plastický chirurg nemá povinnost operovat,” shrnuje Zdeněk Pros.
Také podle Romana Šmuclera se jedná o výjimečné případy. Jen se o nich díky sociálním sítím a bulvarizaci médií více mluví. „Dříve se dali dohledat podobní pacienti mezi raritami. Není to nic nového, podobné pacienty pamatujeme v každém desetiletí někdy od první světové války.“
Muž nedal na rady lékařů a nechal si vyoperovat žebra, aby byl jako Ken:
Upadlý nos Michaela Jacksona
Bez pečlivě provedených vstupních vyšetřeních a konzultace by se tedy žádná plastická operace provádět neměla. Pacient by měl být seznámen se všemi jejími možnými důsledky a případnými komplikacemi. Správně provedená plastická operace by měla být bez trvalých následků. Nicméně každý chirurgický zákrok sebou přináší určitá rizika a lékaři upozorňují, že to rozhodně není tak jednoduché jako jít ke kadeřníkovi.
„Je to stejné, jako když jdete přes přechod pro chodce. Vždycky je malé riziko, že se něco přihodí. V medicíně nelze všechna rizika dopředu vyloučit. Pracujeme s živou bytostí a některé stavy a reakce lidského organismu jsou prostě nepředvídatelné,” vysvětluje plastický chirurg Zdeněk Pros. A dodává, že vždy je potřeba dodržet dostatečnou dobu na zotavení mezi jednotlivými zákroky, neprovádět příliš velké zásahy v jedné operaci a být velmi šetrný k operovaným tkáním.
Pro chirurgy je velmi problematický zejména zákrok na místě, které bylo v minulosti operováno. Musejí otvírat staré jizvy, což přináší komplikace. „Hlavní problém může být ve špatném prokrvení a hojení ran, ty se mohou rozpadnout, což potkalo třeba Michaela Jacksona,” říká Roman Šmucler s tím, že s každým dalším výkonem roste riziko komplikací.
