Původně jste chtěla být režisérkou. Napadl vás někdy námět na látku, kterou byste chtěla sama filmově zpracovat?
Ano, císař Karel IV. mě velmi zajímal, dokonce jsem napsala scénář, ale projekt tenkrát v 80. letech nedostal šanci na natočení. Pro Československou televizi jsem režírovala jednu intelektuální komedii a hlavní roli dokonce přijal Miloš Kopecký.
Co se vám vybaví, když se řekne Miloš Nedbal?
Skvělý učitel! Dokázal nás mladé adepty herectví přesvědčit o věcech, které se nedočtete. Například o tom, že hrát divadlo je sice úžasné a krásné dobrodružství, ale u toho nám vtloukl do hlavy, že roli nikdy nemáme vzdávat. A to ani ve chvíli, kdy to už už vypadá, že prohrajeme. Učil nás mluvit srozumitelně a to i potichu a šeptem. Prostě tak, aby žádný z diváků nemohl říci, že špatně slyší nebo nerozumí. Byl to skutečný Pan profesor. On totiž uměl učit. Byla s ním i legrace a zároveň to byl někdy nesnesitelný bručoun, zvláště když se odnaučoval kouřit. Měli jsme ho moc rádi a jsme celý profesní život pyšní, že jsme jeho žáci.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: |
Byla jste poměrně mladou pedagožkou na DAMU. Jak jste zpočátku vycházela se studenty, téměř svými vrstevníky?
Nastoupila jsem na DAMU jako úplně ten nejposlednější, úplně obyčejný asistent vedoucího profesora. Ukázalo se, že mám kliku, neboť jimi ten školní rok nebyl právě nikdo jiný než pan profesor Miloš Nedbal a profesor Leo Spáčil. Těmto dvěma velikánům herecké výuky jsem měla možnost dělat asistenta a učit se tak od těch nejlepších, jak učit. Než se ze mě stal samostatný učitel, chvíli to trvalo. Se všemi, se kterými jsem se za ty dlouhé roky na DAMU setkala, se dodnes potkávám ráda. Je fajn, že vydrželi, že to nevzdali a jsou z nich herci, kteří si vědí rady. Gratuluji. Mnozí z nich už sami učí a jsou jako učitelé velmi úspěšní.
Jedním z vašich prvních seriálů byl Nejmladší z rodu Hamrů, kde se v roli Věry střídáte s Janou Šulcovou alias Marií Zajíčkovou po boku Jaroslava Satoranského coby Jana Hamra. Vybaví se vám nějaká vzpomínka na ně?
Ale to je kolik let, že? S Jaroslavem jsem vždycky ráda pracovala. Krásný a galantní muž, skvělý pianista, výborný herec, co chtít více? A Janička Šulcová? V mém životě má navždy místo mezi těmi, o kterých vím, že mají charakter. Zažila jsem ji velmi statečnou a nebála se dát svůj názor čitelně najevo.
Třicet případů majora Zemana je váš další kultovní projekt. V epizodě nazvané Bílé linky dokonce tančíte i zpíváte. Jak vám to šlo?
Byla to zábava, natáčení mě opravdu bavilo. A tanec i zpěv mám ráda dodnes, dokonce jsem začala brát soukromé hodiny. Kdo ví, jakou roli ještě můžu dostat.
Sledujete současný televizní kriminální boom? Sama jste hrála v Labyrintu či Případech 1. oddělení. Lze nějak srovnat práci na podobných tématech kdysi a dnes?
Major Zeman byl naprosto profesionálně natočen, každý díl vznikal jako film. Dnes už tak nákladné natáčení není možné, ale s Jiřím Strachem, režisérem Labyrintu, se mi spolupracovalo výborně.
Ve svých rolích jste nesčetněkrát zemřela. Co se herci v takových chvílích honí hlavou?
No, herec by měl „umřít“ hlavně věrohodně. Lhostejno, zda uškrcením, jedem či rozčílením. Na druhou stranu jsem minulý rok umřela násilnou smrtí čtyřikrát. Pro toho, kdo mě „nemusí“, prima zážitek, ne?
30 případů majora Zemana (1976)
Malý pitaval z velkého města (1986)
Regina Rázlová (2017)
Rok 2017 je rokem vašeho velkého životního jubilea. Co všechno vás v něm čeká a čemu se v něm pokusíte vyhnout?
Především budu pečovat o své zdraví a užívat si rodiny. V práci mě čeká nová role filmové ikony Marlene Dietrich, kterou budu hrát od května v Divadle Ungelt. A v létě, kdy mám to příšerné jubileum, budu mít sedmnáct Nocí na Karlštejně. Tam narozeniny oslavím se svými kolegy a kamarády jako paní Ofka.
6. července 2015 |
