Marika Gombitová
|
Přesto už rok nato začala natáčet novou desku. Psychické následky postižení ji dohnaly až o mnoho let později. Její vystoupení postupně řídla, až se v roce 2008 odmlčela úplně. Nyní nejslavnější slovenská zpěvačka historie vydala svoji první autobiografii Úlomky vzpomínek, kde svým fanouškům mnohé vysvětluje.
Po mnoha letech, kdy jste vůbec nevystupovala a nekomunikovala na veřejnosti, jste teď s novinářem napsala svoji autorizovanou biografii. Co bylo tím hlavním impulzem, že jste se k takovému vzpomínání odhodlala?
Ještě jsem žádnou autorizovanou knihu neměla, proto byl nejvyšší čas to napravit. Chtěla jsem své fanoušky potěšit a podělit se s nimi o své myšlenky, pocity, názory. Navíc se o mně v tisku často psala i spousta, s odpuštěním, nesmyslů, takže jsem přivítala možnost uvést to konečně na pravou míru.
V knize přiznáváte, že na tom několikaletém období odmlky měla velký podíl vaše tehdejší ošetřovatelka, která vás tak trochu izolovala od okolního světa i vašich blízkých. Jak tehdy vlastně vypadaly vaše dny, co jste kromě náročného rehabilitování dělala, co vám dodávalo alespoň nějakou energii?
Tohle je například jeden z těch omylů. Nejvíc mimo showbyznys jsem byla od roku 2008 do roku 2012. Jinak jsem, i když sporadicky, v rámci možností pracovala. V roce 2002 jsem zazpívala na galavečerech Miss ČR a Zlatý puk. Duet s Mirem Žbirkou jsme nahráli v roce 2005, poskytla jsem i telefonický rozhovor do televizního vysílání. V roce 2007 byl další rozhovor pro rádio a vyšla i nová písnička. Roku 2012 jsem se telefonicky účastnila televizního cyklu Legendy popu. Takže výraz izolace není přesný.
Po dlouhé době jste vloni vystoupila na předávání Českých slavíků. Kolem cen se pak strhla bouřlivá diskuse, hlavně kvůli stříbrnému umístění skupiny Ortel, která vzbuzuje kontroverze kvůli svým xenofobním textům. Jaké z toho máte dojmy?
Slavík je anketa popularity, o výsledcích rozhodují hlasy fanoušků. A asi je tedy i určitým odrazem nálad ve společnosti. Je mi líto, že jsme příliš často negativní a zapomínáme se radovat z hezkých věcí kolem sebe.
Vaše manažerka mi říkala, že hudební dění živě sledujete. Kdo z mladší generace českých hudebníků vás nejvíc zaujal?
Mám ráda Dana Bártu. To je čistá esence hudby. Hlavně je mi sympatické, když si hudebníci skládají vlastní písně, když tvoří něco nového.
Návrat na scénu jste zahájila hostováním na turné Miroslava Žbirky. Měla jste větší trému tam, anebo právě na Slavících, které v přímém přenosu sledovalo přes milion televizních diváků?
Není to ani tréma, spíš se snažím ke všemu přistupovat maximálně zodpovědně. Pokaždé se na přípravě podílí velké množství lidí a já nechci nikoho zklamat.
Jak jste si užila pražskou autogramiádu vaší knihy?
Fanoušků a čtenářů byly v zaplněném knihkupectví opravdu stovky, vytvořili tak hada, který se vinul celým prvním patrem. Velmi mile mě potěšil jejich zájem.
Vím, že jste dřív ráda cestovala, máte nějaký sen, kam byste se ještě ráda podívala?
V minulosti jsme se skupinou Modus procestovali mnoho zemí. Později jsem si oblíbila Itálii, zvláště Toskánsko. Dnes mě těší jet v podstatě kamkoli, kde si můžu nerušeně oddechnout.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi naturelem českých a slovenských fanoušků?
Mám skvělé publikum a jeho přízně a podpory si moc vážím. Mnoho fanoušků z Čech i ze Slovenska znám za ta léta osobně a rozdíl mezi nimi necítím. Také mě těší, že přes své rodiče si ke mně nacházejí cestu i mladí.
V knize také vysvětlujete, že vaše postižení je závažnější, než asi většina lidí tuší. Fakt, že se neobejdete bez cizí pomoci, může být horší než samotný fyzický handicap. Jak jste se s tím vyrovnávala?
S tím, co se stalo, se nelze vyrovnat, a když vám někdo tvrdí opak, nemluví pravdu. Ale snažím se a to se, doufám, také cení. Díky bohu mám vedle sebe své přátele, kteří mi pomáhají a jsou mi oporou.
Píšete, že s postižením jste se nikdy zcela nesmířila, ale naučila jste se neptat se „proč právě já?“. Také říkáte, že jste se musela znovu přijmout a naučit se mít se ráda i s postižením. Co vám v tom nejvíc pomohlo?
Myslím, že dvě věci – víra a čas.
Co vlastně zdraví lidé ve vztahu k postiženým dělají za největší chyby? Co vám v tomto ohledu nejvíc vadilo?
Nemám ráda přílišnou lítost. Ze všeho nejvíc mi ale komplikují život bariéry, často si kvůli tomu spoustu aktivit rozmyslím.
Týdeník TÉMAK dostání od pátku 6.1. 2017  V novém vydání týdeníku Téma najdete mimo jiné rozhovory se zpěvačkou Ivou Bittovou a herci Marthou Issovou a Janem Přeučilem. |
Vaši pauzu v knize popisujete jako období, kdy jste byla přesvědčená, že si nezasloužíte jít před lidi, a nikdo vás nedokázal přesvědčit o opaku. Tušíte už, kde se takové pocity ve vás braly, když kamkoli jste přišla, vám publikum dávalo najevo podporu?
Před nehodou jsem nahrála dvě desky a podnikla více než tři sta koncertů. I po tak těžké nehodě jsem zvládla natočit ještě sedm alb a absolvovala přes sto padesát koncertů a sto šestnáct televizních vystoupení. Zpětně jsem za to nesmírně vděčná. Jsem svým založením perfekcionistka, všechno do detailu promýšlím. Nedělám věci za každou cenu, a když nejsem s výsledkem stoprocentně spokojená, radši si řeknu ne.
Nedlouho před vaší pracovní odmlkou skončil i vztah s vaší životní láskou, italským podnikatelem Albertem, který se nakonec zalekl vašeho handicapu a opustil vás, i když jste byli zasnoubeni a plánovali adoptovat dítě. Myslíte, že i to se podepsalo na vašem tehdejším rozpoložení?
Jak jsem napsala ve své knize, všechno jsem mu odpustila, vždyť jsem ho milovala a prožila s ním mnoho krásných chvil.
Je velkou ironií, že téhož muže po nehodě na motorce nakonec postihl stejný osud jako vás. Co vám tehdy proběhlo hlavou, když jste se o Albertově nehodě dozvěděla?
Velmi mě bolí, co pro něj osud připravil. Dodnes se s tím nemůžu vyrovnat.
V souvislosti s vašimi cestami do Itálie popisujete i potěšení z anonymity, kterou jste si tam užívala. Byla vám popularita na obtíž už před nehodou, anebo vám začala vadit až v souvislosti s vaším handicapem?
Každý člověk potřebuje trochu soukromí. S popularitou je ho ale vždy méně a na vozíčku je to ještě komplikovanější. Proto jsou cesty do zahraničí určitým osvobozením.
V jednadvaceti letech jste se ocitla na životní křižovatce, kdy jste se měla rozhodnout mezi láskou k německému příteli Rudimu a rozjetou kariérou. Přiznáváte, že jste se občas zamýšlela nad tím, kudy by se váš život asi ubíral, kdybyste se tehdy rozhodla pro Rudiho, zda byste se tak tragické nehodě vyhnula. Jste dnes v tomto ohledu fatalista, věříte, že by vás osud dostihl kdekoli?
Někdy mě samozřejmě napadlo, co by bylo, kdybych se tehdy rozhodla pro Rudiho. Dobře ale vím, že hra na „kdyby“ je zbytečná, nic na tom, co se stalo, nezměním.
Překvapilo mě, že v knize poměrně málo mluvíte o Miroslavu Žbirkovi, se kterým jste nazpívala nesmrtelné duety a po natočení pohádky Neberte nám princeznu se spekulovalo, že je mezi vámi něco víc. Jaký je váš vztah dnes? Neměla jste vůči němu někdy pocit hořkosti proto, že se rozhodl odejít z Modusu, což jste se shodou okolností dozvěděla právě v den vaší osudné autonehody?
Odchod Mekyho z Modusu jsem velice brzy pochopila jako logický. Ve skupině byl přetlak osobností, Janko Lehotský, Meky a já, všichni tři jsme začali skládat hudbu a bylo zákonité, že ji budeme chtít uplatnit i sólově. S Mekym nás pojí dlouholeté přátelství, které trvá.
Většina českých fanoušků má vaše jméno spojené s hity Koloseum a Vyznanie. Která z písní vás vystihuje ve vašich očích nejvíc?
Myslím, že Vyznanie. To je moje srdcová záležitost.
Co vás dnes dělá nejšťastnější a co byste si ještě od života přála?
Nejšťastnější jsem ve společnosti svých přátel a pejsků. Přála bych si hlavně, abych byla co nejzdravější. Tak, abych mohla víc pracovat, koncertovat a setkávat se s lidmi.
