Vychutnáváte si ohlasy na Anděla Páně 2?
Já jsem se o tom před premiérou až bál mluvit, protože ty ovace... teda ohlasy, jsem chtěl říct, jsou velmi příjemné, až si to člověk nechce připustit, protože vždycky je to nějak riskantní.
Režisér tohoto filmu Jiří Strach vás de facto kdysi objevil, když vás obsadil do vaší první hlavní role v televizním snímku Vůně vanilky, je to tak?
Ještě předtím jsem hned po příchodu do Prahy (z angažmá v Městském divadle v Brně, pozn. red.) s Filipem Renčem natočil v rámci série Černí andělé Pokoj bez oken. Tam jsem se poprvé objevil v Praze před kamerou s Táňou Vilhelmovou. A pak už přišla ta Vanilka, od které jsme s Jirkou natočili nějakých čtrnáct věcí.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Proč Jiří Dvořák tvrdí, že se mu rozvod povedl? A chce založit s o 21 let mladší partnerkou novou rodinu? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Čím jste si tak sedli?
Za prvé ho mám rád jako člověka. On mně byl na svatbě za svědka, já jsem mu byl na svatbě za svědka. Taky mě baví jeho styl práce, protože to je režisér, který nekřičí, není dogmatický, vždycky se na scéně nějak domluvíme, nepřijde s příkazem, ale s návrhem. Na place je pohoda, protože on kolem sebe dokáže poskládat lidi tak, že tam, když to řeknu úplně pitomě, není žádný prudič. A to se potom jinak pracuje než v nějakém stresu, pod tlakem, kdy někdo někoho uráží, nebo dokazuje, že režisér je výš než herec.
S Ivanem Trojanem jste se poprvé setkali na natáčení Anděla Páně 1. Byl tehdy známější i obsazovanější než vy, mohl jste o něm mít různé předsudky.
Jo, jasně, ale ten, kdo smečuje, nebo kdo dává góly, abychom to dali do Ivanovy terminologie, musí dostat dobrou nahrávku. A mně nevadí přihrávat, když vím, že z toho bude gól.
Máte lidsky něco společného, nebo jste naopak rozdílní a ta vzájemná chemie funguje na principu doplňování?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Ale Ivan je herec nesmírně přemýšlivý a rýpavý v tom nejlepším slova smyslu, nešel by do žádné blbosti. On si všechno stokrát rozebere. Já jsem asi trošku víc intuitivní. A lidsky: máme se rádi, vždycky je s ním sranda, popovídáme si o věcech vážných i nevážných. A to lidské souznění je potom zřejmě vidět i na plátně nebo v televizi.
