Mnoho herců má radši divadlo, ten úzký kontakt s diváky. Jak to máte vy?
Každý zkušený herec vám odpoví stejně jako já, že divadlo je pro každého z nás to nejpodstatnější. V divadle se naučíte řemeslo. I ti nejslavnější hollywoodští filmoví herci prošli alespoň kurzem v herecké škole a zkusili si zahrát divadlo. Divadlo je grunt, jakási trampolína, kterou, když zvládnete, můžete si pak „vyskočit“ kamkoli, a jak vysoko chcete. Když dostanu do rukou dobrý filmový scénář, tak si samozřejmě „odskočím“ s velikou radostí. Film je láska na kratší dobu, ale divadlo na celý život.
Lidé si vás především spojují s rolí doktorky Alžběty Čeňkové v seriálu Nemocnice na kraji města. Máte ještě chuť o tom mluvit?
Proč ne, ale bylo by to na dlouhé vyprávění, třebaže už je to 40 let stará historie. Víte, to bylo úplně jiné natáčení, než znají herci dnes. Především vznikl krásný scénář, který mistrovsky napsal pan Jaroslav Dietl. Dostali jsme do rukou všech 13 dílů, abychom věděli, co nás čeká, a dostali i čas připravit se na to. Dnes se často za pochodu dovídáte, kam role bude směřovat a jak bude rozsáhlá podle sympatií či nesympatií diváků. To by v tomto seriálu pan doktor Cvach brzy skončil! Pro mne to byla první zkušenost tak velkého formátu a netušila jsem tehdy, jak moc mi to změní můj herecký život. Řekla bych, že i po těch letech si seriál stále udržuje vysokou kvalitu.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: |
Myslíte, že to bylo jen scénářem, nebo i obsazením?
Především nemůžu nezmínit pana režiséra Jaroslava Dudka. Ten pečlivě obsadil i nejmenší role těmi nejlepšími herci, kteří i malé úkoly v tomto seriálu rádi přijímali. Pan režisér nám, hlavně těm mladým, dal úžasnou školu, učil nás, jak se v tom propletenci různých příběhů a vztahů orientovat, dělali jsme si grafy, v jaké fázi se nacházíme. Točilo se samozřejmě na přeskáčku a bylo nutno vědět, co předcházelo v minulé scéně, která se teprve točit bude. Pan režisér obsadil tenkrát především herce ze svého mateřského Vinohradského divadla a já měla velké štěstí, že jsem se právě v té době stala jeho členkou.
Natáčení muselo být velmi náročné.
To bylo. Byli jsme na Kavčích horách od rána do večera a točilo se velice rychle. Operační sály byly postavené ve studiu, třebaže si mnoho lidí myslelo, že jsme točili v reálech. Na tak dlouho by nám ale operační sály v žádné nemocnici neuvolnili. Původně chtěl Jaroslav Dudek natáčet reálné ruce lékařů při operacích a naše tváře jen skloněné nad prací, pak se ale ukázalo, že to není technicky možné, a my se museli naučit i tu práci s kladívky, vrtáky a šrouby sami. I šít jsme se naučili!
Učili jste se od reálných doktorů?
Ano. Tehdy se začínala dělat operace kyčelního kloubu, tzv. totální endoprotéza a náš odborný poradce, doktor Ihor Elyjiw, byl průkopníkem způsobu této operace. Autor scénáře Jaroslav Dietl tenkrát sám podstoupil tuto operaci v mostecké nemocnici, kde se v jeho hlavě zrodil nápad napsat scénář z nemocničního prostředí a chtěl, aby předobrazem nemocnice při natáčení byla právě tato. Proto jsme jezdívali už za časného rána do Mostu, abychom nasáli atmosféru ranních vizit, hlášení, rozvrhu služeb a vůbec celému provozu ortopedického oddělení. Samozřejmě jsme se podívali i na sály a stáli, pochopitelně patřičně „umytí“ a poučení, u operací.
Eliška Balzerová a Ladislav Frej v seriálu Nemocnice na kraji města - nové osudy (2008)
Měla jste možnost asistovat při nějakém zákroku?
Ve scénáři jsem měla scénu, ve které poprvé při operaci jako Alžběta držím tzv. háky. Nevěděla jsem, co to znamená, tak mi pan doktor dovolil háky při operaci skutečně držet. Hned jsem pochopila, proč mám pak mít v rukou křeče! Byla jsem v seriálu tenkrát v týmu ortopedů jediná žena a ortopedie je opravdu těžká disciplína. Musela jsem si na všechno sáhnout a zkusit. Naučili jsme se používat všechny nástroje a třeba i chirurgický uzel. Umím ho dodnes. Trénovali jsme je na molitanových podložkách. Doktoři mě ale chválili, říkali, že když je u operačního stolu žena, je vždycky „uklizeno“, protože mužský u stolu jsou neskuteční bordeláři.
S lékaři jste byla v úzkém kontaktu, scházíte se ještě?
Při práci tenkrát vznikala přátelství na celý život. Nahlédli jsme do zákulisí jejich nelehké profese a na oplátku oni zase sledovali náš umělecký život. S panem primářem Elyjiwem a jeho rodinou jsme trávili několik společných Vánoc a Nových roků ve Špindlerově Mlýně na lyžích i s dětmi. Byli jsme dokonce na svatbě jeho dceři Terezce, ale to on už, bohužel, nebyl mezi námi.
Eliška Balzerová
Byla mezi poradci i nějaká žena - doktorka?
Ano, Zdena Gabrielová, která mi dávala velmi cenné rady. Tehdy v té profesi pracovalo opravdu málo žen. Alžběta Čeňková měla být taková průkopnice. Stejně jakým se pak stalo i její jméno. Pan Dietl mi jednou vyprávěl, že jména vyhledává na hřbitově a toto spojení - Alžběta Čeňková viděl někde na náhrobku a líbilo se mu. Po odvysílání seriálu mi mnoho divaček napsalo, že dalo podle této role jméno Alžběta své dceři. Tenkrát to bylo jméno velice neobvyklé, dnes už je hojně používané.
Šla byste, kdyby přišla nabídka, do dalšího pokračování?
Myslíte ještě po té třetí řadě? Obávám se, že ne. Nemám moc ráda ty nekonečné ságy, kde už je téma a příběh tak rozmělněný a řídký, že vlastně nevíte, o čem herci mluví a kdo je s kým a proti komu. Řekla bych, že po té třetí řadě je příběh nás všech, alespoň té „staré gardy“, hezky uzavřen a nevím, jak by mohl pokračovat. Ale můj herecký život se ještě - alespoň doufám - neuzavírá. Dobře vím, o čem by ještě mohl být, a moc se těším na pokračování.
Eliška Balzerová v komedii o pozdní manželské vzpouře. V Teorii tygra hraje s Jiřím Bartoškou:
7. března 2016 |
