Jak jste se dostal k práci hlasatele Československé televize?
To bylo v roce 1976. V té době jsem byl v angažmá v divadle v Kolíně a Československá televize hledala hlasatele. Já se přihlásil do konkurzu s tím, že jsem sám sobě vyhlásil boj. Jsem dost trémista a byl jsem zvyklý na postup na jevišti. Naučíte se doma roli a snažíte se ty věci fixovat. Zatímco v televizi se rychle naučíte text a rychle ho zapomenete. Konkurzem jsem prošel a tenkrát mi někdo říkal, že ty moje první služby byly skoro existenční, trošku jsem vypadal, jako když se na mě řítí rychlík.
Co ohlasy na váš hlasatelský projev?
Tréma byla, ale pak jsem si pomalu zvykal. Nakonec jsem hlásil do roku 1981. V roce 1990 mi nabídli, abych se vrátil a pobyl jsem tam dalších patnáct let, takže dohromady jsem televizního hlasatele dělal dvacet let. Dvacetiletky jsou má doména – dvacet let v televizi, dvacet let v rozhlase a dvacet let v angažmá.
Vzpomínáte si na první pořad, který jste uváděl?
Na první pořad si už nepamatuji, ale vzpomínám si na první pořad, který jsem úžasně ,,zmrcasil“. Bylo to ještě za totáče. Vše bylo politicky sledované a já měl za úkol během své služby na jedničce večer ohlásit dílo ruského dokumentaristy, který se týkal blízkého východu. Dodnes si pamatuji jeho jméno, byl to Farid Sejful Muljakov. Já se na to podíval a říkal jsem si, že to bude dobrý, akorát to jméno, to je blbý. Rozsvítila se červená, já začal mluvit, došel jsem ke jménu, řekl ho dobře a posedla mě pýcha. A hned vzápětí jsem to zmrcasil. Místo specialista na otázky blízkého východu, jsem řekl specialista na otázky dalekého západu. Nevěděl jsem, jestli to opravit nebo neopravit. Už jsem to nedal a držel jsem pysk. Kolegyně mi říkala, ať si z toho nic nedělám, že druhou stranou zeměkoule se to dá uznat.
Z divadla jste byl zvyklý na texty, přesto hlasatelství muselo být velmi náročné.
Šlo o krátkodobou paměť. Něco se rychle naučit a rychle zapomenout. Když jsem se do televize vrátil, tak jsme to ještě dlouhou dobu říkali zpaměti, takže jsme pro mnoho lidí museli vypadat lehce dementní, že si něco nepamatujeme. Všude už byly čtecí zařízení, ale my ho dlouhou dobu neměli. To až poslední tři roky, kdy se vše i předtáčelo, a já už tam byl jen proto, kdyby náhodou došlo k nějakému technickému selhání.
Jiří Ptáčník
Mužů hlasatelů moc nebylo. Bylo více žen. Jak jste se mezi nimi cítil?
V každém případě ke mně byly neskutečně laskavé. Chodil jsem tam rád, byla tam legrace a vůbec jsem měl na dámy ve svém životě štěstí. Ať už to bylo v divadle, nebo před kamerou, za kamerou, v rádiu. Dámy kolem mě mi vždy hodně pomáhaly.
Fanynky psaly? Stály u domu?
Když jsem se do televize vrátil podruhé, měl jsem takovou fanynku z jednoho severomoravského města, která mi různě psala a telefonovala do rádia. Ale mně to nevadilo. Když jsem měl čas, setrval jsem s ní v rozhovoru. Paralelně s tím jsem hrál divadlo a jezdil jsem s divadelní společností. Hráli jsme v onom městě a ona tam za mnou přišla. Všichni tam byli schovaní a smáli se mi, že už je to vážné. Uplynula nějaká doba, já sloužím a volají mi z vrátnice, že tam mám návštěvu. Tak jsem přišel dolů a tam stála ona osoba a říká, že je tady a že nemá kde spát. Říkám: ,,Samozřejmě, u mě byste mohla spát, ale já zrovna dnes odjíždím na zájezd.“ Pak zase uplynula nějaká doba a přišel mi balík, kde jsem měl polštář a na něm vyšité: ,,Spi sladce“.
Jiří Ptáčník
Zmínil jste herectví. Hrajete v divadle, ale váš hlas je stále slyšet v televizi. Tomu se věnujete aktuálně?
Ano, je to moje dominantní uplatnění. Pořád jezdím s představením, které se jmenuje Víš přece, že neslyším, když teče voda. Teď jsme zjistili, že s tím za chvíli budeme jezdit dvacet let. Nikdy jsem neprožíval strach, co budu dělat, když se budou hlasatelé rušit. Pro mě bylo úžasné, že jsem měl několik profesí, které byly blízké, a já měl vždy po čem sáhnout.
Kdy jste měl poslední vysílání?
Poslední službu jsem měl na Štědrý den roku 2005 a úplně poslední službu měl Saša Hemala, kdy dal klíč pod rohožku.
Myslíte si, že se klíč zpod rohožky už nevytáhne?
Já myslím, že v dnešní době, kdy se už diváci nedívají na televizi kontinuálně, tak už těžko. Mělo to svůj smysl, ale myslím, že v tuto chvíli se televize podobají sobě jako vejce vejci. Veškerá self-promotion je zaměnitelná. Když si to pustíte, nevíte, jaká je to televize, až když vás informují. Někdy mě to překvapuje, že mě lidé poznávají, když už nejsem na obrazovce deset let. Někdo mi řekl, že je to tím, že dříve jsem byl pořád ve studiu nebo na jevišti a teď už přece jen chodím víc mezi lidi. Myslím, že lidi jsou ke mně slušní a chtějí mi dopřát radost. Dnes už je to asi tak, jako když si dáte na kredenc starý hmoždíř.
Jiří Ptáčník
Máte specifický hlas, kterým namlouváte i dokumentární filmy. Jak o něj pečujete?
Já o něj nijak výrazně nepečuji. Jednou za čas, ne moc často, si dopřávám skleničku sektu nebo prosecca, protože prý je to bublinková masáž hlasivek. Tak jestli to působí, jak vy říkáte, tak jsem rád.
A jak pečujete o svou vizáž?
Vůbec ne. Jenom se oholím a dost. Kdybych se třeba začal barvit, jak by to vypadalo? Lidé by říkali, že mám na hlavě havránka černého. To nemůžu udělat. Ale mně to nevadí, já jsem se sebou smířený a jsem tomu rád. Už jsem šest let v důchodu, ale pořád mám hodně práce – dokumenty, rádio. Nedávno mi do rádia volal nějaký pán a říkal, že vypadám pořád stejně. Tak jsem se ptal, jako to ví a on že mě vidí. Pak jsem zjistil, že tam mají webkamery.
V divadle jsou prázdniny, v rádiu asi moc ne, ale budete mít léto odpočinkové?
Jezdím do destinace v Rakousku, kde to mám moc rád. Normální lidi tam jezdí v zimě lyžovat, já tam jezdím v létě. Když je hezké počasí, tak se chodí po kopcích a když ne, tak jsou tam vodní světy a staré části těla nastupují na trysky a jsou masírované ze všech stran.
