Lidé ho potkávali v různých podobách - vstřícného a usměvavého i zcela soustředěného. Rozdával autogramy, poslouchal soutěžní vystoupení, radil se s pořadateli, debatoval se soutěžícími, jejich učiteli i porotci, jako vynikající hráč na housle i jako dramaturg přispíval k úrovni festivalových koncertů.
„Chci pomoci tomu, aby soutěž a festival byly známy v celé republice,“ řekl Pavel Šporcl.
Jaký znáte nejkrásnější výrok o houslích?
Můj pan učitel v Americe říkal, že na housle bys měl hrát, jako když se dotýkáš ženy - jemně, ale občas přitlačit.
Čím to je, že jsou housle tak neodolatelný nástroj?
Housle mají tu velikánskou výhodu, že se dají vzít všude s sebou. A pak je to nástroj, který je poměrně hodně blízko zpěvu a mělo by se na něj hrát, jako když člověk zpívá. Ta melodičnost otvírá srdce posluchačům, a proto jsou housle tak oblíbeným nástrojem.
Před soutěží jste se zmínil jak se do Ústí těšíte. Nezklamalo vás?
Samozřejmě, že ne, i po těch letech jsem si tady připadal jako doma. Na Ústí nad Orlicí a Kocianovu houslovou soutěž vzpomínám celý život. Soutěžil jsem tady dohromady pětkrát, když jsem tady v roce 1986 zvítězil, znamenalo to zásadní milník v mé kariéře a v mém dětství.
Takže celkové hodnocení uplynulého týdne zní...
Jsem moc rád, že jsem dostal příležitost se sem vrátit, z minulých dnů mám velmi příjemný pocit. Soutěžící byli skvělí, koncerty se vydařily. Atmosféra byla moc dobrá. Hodně lidí mě přišlo pozdravit, popovídat si, takže co jsem si dal letos za cíl se určitě podařilo. Svůj čas v Ústí strávený beru jako poslání. Je důležité věnovat se mladým lidem, pokračovat v 58leté tradici soutěže, která je asi nejstarší houslová minimálně v Evropě. A chci navazovat na ústeckého rodáka virtuosa a pedagoga Jaroslava Kociana a z mého pohledu i na jeho žáka a mého učitele Václava Snítila, který byl dlouholetým předsedou poroty soutěže. Všechno to pak začalo Otakarem Ševčíkem, který Kociana učil. Já si hodně uvědomuji tradici, na kterou v české houslové škole navazuji a ústecká soutěž i festival by měly být jednou z šancí, aby se veřejnost dozvěděla o úžasných českých houslistech minulosti, ale i budoucnosti.
Chcete navázat i na jejich pedagogickou tradici?
Nepřipadám si jako pedagog. Mám několik žáků na Akademii múzických umění. Jsou to takřka kolegové a kolegyně, kterým dodávám sebevědomí, předávám jim své zkušenosti z koncertních cest a vystoupení, inspiruji je, povídáme si o skladbách. Dnešní houslisté jsou globálně daleko lepší než jsme byli my, technika šla razantně nahoru. A to je celosvětová věc. Je dobře, že nejsme po revoluci pozadu. Moje generace odjížděla studovat do zahraničí, pedagogové jezdili na semináře, na mistrovské kurzy, takže i u nás vědí pedagogové hodně a odráží se to na úrovni jejich studentů. Takže většinou nemají velké technické problémy, což je dobře, ale řešíme muziku, tvorbu tónu a jiné věci, ale to vše spíše ve formě kolegiální výpomoci.
Jak byste se svou interpretací vítězné skladby z roku 1986 dopadl v letošní Kocianově soutěži?
Nepamatuji si, jak jsem hrál, ale Česká televize o mně natočila hodinový dokument, našla i archivní nahrávku z tohoto roku z pořadu Hudba z respiria, kam mě tehdy pozvali jako vítěze ústecké soutěže. Hrál jsem tam skladbu s níž jsem vyhrál, tedy Introdukce a Rondo capriccioso Camille Saint-Saënse. Neviděl jsem ji celou, ale za těch pár notiček v dokumentu se musím pochválit. V mé hře bylo tolik energie a místa, která jsem viděl, byla zvládnuta úžasně. Takže si troufnu říci, že bych s tímto repertoárem a výkonem mohl uspět, pokud by se mi to podařilo jako tenkrát. Ale vždy záleží na jednotlivém roku - interpret může hrát příliš těžkou skladbu, která mu už tak nesedí, anebo lehkou skladbu, kterou zahraje úžasně. A záleží hodně na porotě, jak se kdo komu líbí.
Jak se vám líbily výkony soutěžících?
Letošní absolutní vítěz Nikola Pajanovič ze Srbska je v 16 letech takřka zralý houslista a bude mít určitě moc dobrou kariéru.
Také vás zaujalo, jak suverénně přeladil v průběhu skladby, aniž by hraní přerušil?
Bylo to poprvé, co jsem něco podobného slyšel a také jsem mu říkal, že to zvláště na soutěži asi není optimální, ale porota to do svého hodnocení celkem logicky nezahrnula. Já bych raději dohrál na rozladěný nástroj, aby hudba stále pokračovala. Všichni muzikanti vědí, že se nástroj občas rozladí, ale je zvláštní začít ladit uprostřed.
Které další výkony vás zaujaly?
Mně se moc líbil bulharský vítěz první kategorie Miona Topalovič, který je talentem od přírody. Dospívání je ovšem pro houslistu složité období, protože se tělo mění a reflexy, které fungovaly na začátku, nemusí fungovat a ne vždycky se toto období podaří překlenout. Je a bylo mnoho úžasných maličkých talentů, kteří to z mnoha různých důvodů nikam nedotáhly a kdo se na začátku naopak jevil jako někdo, kdo k ničemu nebude, tak větší pílí, shodou dalších náhod a také dobrých pedagogů to najednou dotáhl na světovou úroveň. Sleduji dráhu Kryštofa Kohouta, druhého v nejstarší kategorii do 16 let, který se rok od roku lepší a moc se mi líbil vítěz druhé kategorie Daniel Matejča, který má „drajv“, hraje technicky dobře a čistě. Ten ode mne dostává cenu, že se mnou vystoupí na koncertě, Kryštof Kohout dostal cenu účasti na kurzech Bohuslava Matouška. Ale i někteří další čeští účastníci mají naději na slibnou budoucnost. Ale soutěže jsou i o tom momentu, jestli se to povede v pěti, deseti či patnácti minutách, anebo ne.
Pokud ovlivňuje úroveň hry tréma, umíte poradit, co proti ní dělat?
Když jsem začínal a připravoval se na nějaký koncert, ptal jsem se maminky, co se stane, když to zkazím. A řekla mi, že nic. A měla naprostou pravdu. S trémou se dá těžko co dělat, někdo je prostě trémista a nezbaví se toho. Ale je samozřejmě potřeba hrát a hrát co nejvíc před publikem, otrkávat se.
Jak se projevuje váš „patronát“ nad soutěží?
Dvěma způsoby. Jednak je to zviditelnění soutěže, chci, aby bylo o soutěži slyšet, byla vidět. Druhý úkol je se kolem ní pohybovat, poslouchat, být vidět, aby měli soutěžící, jejich rodiče, pedagogové, pocit, že se mohou na cokoli zeptat, vyfotit se se mnou, získali pocit dobré atmosféry. Popovídal jsem si se spoustou lidí, a nejen pamětníků, což bylo také milé. To byl podle mě úkol patrona.
Považujete současný počet čtyř desítek soutěžících za dostatečný?
Dnes už je soutěží po Evropě víc a já se budu určitě snažit o to, aby úroveň zůstala a počet soutěžících se zvýšil. To je další můj úkol jako patrona soutěže. Mám rád děti a chci, aby přijížděly s pocitem, že jedou do přátelského prostředí, kde se mohou něco naučit od svých kolegů. Protože Kocianova houslová soutěž je vyhlášena svou kvalitou. Je to soutěž těžká, možná proto není tolik účastníků, kolik jich bylo dřív. Je spousta děcek, které hrají na housle jen tak pro radost, a je to dobře. S celým týmem se budeme snažit, aby jezdilo víc účastníků českých, ale hodně se budeme snažit o účast mladých houslistů z takzvané visegrádské čtyřky, protože tady nebyl žádný Slovák ani Polák. V tom máme co dohánět.
Převzal jste jako umělecký ředitel odpovědnost za pořádání festivalu Kocianovo Ústí. Jak vám tato úloha sedí?
Pro mě obě akce sdružuje jméno Jaroslava Kociana. Každá má svůj cíl a myslím, že dohromady, co se jeho fungování týká, máme hodně co zlepšit. Ale do budoucna bude fungovat určitě dobře.
Co především chcete zlepšit?
Máme několik variant, ale já si chci dát do budoucna dohromady všechny střípky. Například bych byl rád, aby na soutěži bylo víc pedagogů, nejen učitelů soutěžících. Chtěl bych vytvořit inspirativní a pracovní prostředí, aby například mohl někdo ze zahraničních pedagogů udělat seminář pro české a aby se navzájem obohacovali. I to by mohlo být v rámci festivalu. Samozřejmě chci, aby i soutěžící chodili večer na koncerty. Možností mám v hlavě několik a pak si musíme všichni sednout a říci, jakou cestu si zvolíme.
Kocianova houslová soutěž - vítězové 58. ročníkuKategorie do 10 let Victor Ivaylov Vasilev (Bulharsko) Kategorie do 12 let Daniel Matejča (Česká republika) Kategorie do 14 let Sofija Glavičič a Miona Topalovič (obě Srbsko) Kategorie do 16 let Nikola Pajanovič (Slovinsko) Cenou pro laureáta bude např. účinkování na jednom z koncertů festivalu Kocianovo Ústí 2017, rozhlasová nahrávka s Českým rozhlasem 3 Vltava, notový materiál, mistrovský smyčec, mistrovské struny, umělecká krajka i finanční částka. Do soutěže se letos přihlásilo 44 soutěžících z 12 zemí světa, mj. z Mongolska a Kanady. Předsedou sedmičlenné odborné poroty byl pedagog a houslový virtuos Pavel Hůla. Novinkou letošního ročníku byl patronát laureáta KHS z roku 1986 Pavla Šporcla. |
Pokud vím, publikum bylo festivalovými koncerty nadšené. Jak je hodnotíte vy?
Koncerty byly výborné, jsem moc spokojený. Času na přípravu nebylo, tolik prostorů na koncerty ve městě není, musím pracovat i s omezeným finančním rozpočtem, ale myslím, že to je nová cesta koncertního pojetí. Pro mě bude jedna za základních vizí, abych do Ústí nad Orlicí zval houslisty, kteří měli něco s Kociankou společného, rád bych zval laureáty i zahraniční hvězdy. Chtěl bych z festivalu udělat celostátní záležitost, aby se o několika květnových dnech v Ústí hodně vědělo, bylo o nich hodně slyšet a aby byly koncerty zajímavé i pro vzdálenější.
Jaké má Ústí obecenstvo, jaké pořadatele?
Pořadatelé jsou můj tým lidí, takže jsou výborní. Vesměs byli noví, mohlo to dopadnout všelijak, ale nic mimořádného se nedělo. A publikum bylo vstřícné, lidé přišli na koncerty v hojném počtu. A třeba u koncertu rumunského virtuosa Alexandru Tomescu, který hrál Bartókovou sonátu pro sólové housle, což není jednoduchá skladba na poslouchání, jsem měl možnost sledovat spoluposlouchající, jak se zatajeným dechem sledovali, co všechno se dá na housle zahrát. Takže můj další úkol bude připravovat dramaturgii tak, aby nebyla jen pouze líbivá, ale místní obecenstvo mělo možnost slyšet i skladby třeba úplně nové.
Vrcholem začátku letošního roku byl váš koncert v Carnegie Hall. Jaké budou ty další?
Soutěž a festival bude můj každoroční milník, už nyní musím počítat s tím, že v příštích letech budu vždy na začátku května v Ústí nad Orlicí. Letos mě čeká řada krásných koncertů ve Francii, Mexiku i jinde v Americe. A samozřejmě i u nás. I když tak výjimečný milník, jakým byl koncert v Carnegie Hall, se může stát jednou za život.
