Ráda jste se promlouvala k divákům z televizní obrazovky?
Měla jsem tu práci opravdu ráda. Byli jsme výborná parta lidí, kteří si rozuměli a dodnes se scházejí. Také jsem za kamerou kromě kameramana cítila konkrétního diváka. Pro spoustu lidí jsme byli jediným pojítkem se světem nebo dokonce jediným hostem v jejich domácnosti.
Hlasatelkou jste se stala díky konkurzu?
Má cesta do hlasatelny byla v podstatě náhoda. Po škole jsem začala pracovat v jednom pražském podniku, kam jsem nastoupila s vidinou, že se budu věnovat přípravě časopisu. Z tohoto projektu nakonec sešlo a já dělala běžnou kancelářskou práci. Má kolegyně mi pak přinesla inzerát, kde televize vyhlásila konkurz na hlasatelku. Byla přesvědčená, že je to práce pro mě a já jsem na její naléhání přihlášku vyplnila. Na konkurzu byla i Marie Retková a v roce 1977 nás obě přijali.
Lidé si vás pak s paní Retkovou často pletli. Čím to bylo?
Byly jsme v televizi od stejného roku a obě se jmenovaly Marie.
Kolik jste dostávala dopisů od fanoušků a stáli vám před domem nápadníci?
Dopisů chodila spousta, i nabídek na rande nebo dokonce k sňatku. Jeden divák si nás dokonce chtěl vzít všechny.
Marie Tomsová
Co vám práce hlasatelky přinesla kladného a co naopak záporného?
Poznala jsem spoustu zajímavých a chytrých lidí, pracovně jsem navštívila Kubu, Vietnam a Sofii. Naučila jsem se pracovat s hlasem i výrazem, položit otázku a naslouchat odpovědím, pohotovosti i improvizaci, umím se nalíčit. Záporem byly služby do noci a ve svátky, kdy bych byla radši s rodinou a přáteli, ale to je úděl spousty profesí. A ztráta soukromí.
Díky této profesi jste poznala mnoho osobností.
Zajímavých osobností jsem za svůj život potkala celou řadu. Ale pokud bych měla vzpomenout na někoho ze své branže, bude to určitě moje kolegyně Milenka Vostřáková, kterou jsem na obrazovce obdivovala ještě jako malá holka. Pak se stala mou kolegyní a poté opravdovou kamarádkou. Moc mi chybí. Díky tomu, že jsem si i zahrála ve filmu Slunce, seno a pár facek, jsem se skamarádila s Jirkou Lábusem, který se stal i kamarádem mého manžela a kmotrem našich synů.
Pamatujete si na svůj první den? Co jste uváděla?
To si pamatuju přesně. Bylo to 10. října 1977, tatínek měl narozeniny. Oba si s maminkou vzali dovolenou a absolvovali se mnou vysílání pro mateřské školky, školy, zemědělce a kutily. Moc mi rodiče drželi palce. Vypadala jsem prý, jako když se na mě řítí rozjetý rychlík. Vyděšeně.
Marie Tomsová
Kolik let jste tuto práci dělala a proč jste musela nakonec odejít?
Od roku 1977 do 1994. Odešla jsem kvůli malým synům, hlídání bylo složité. Babičky i děda dělali, co mohli, ale moje maminka žila v Chrudimi a tatínek už nebyl. Pak mi dokonce Hanka Heřmánková „půjčila“ svou báječnou paní na hlídání, ale stejně to byla velmi hektická doba, až jsem si řekla, že v televizi jsem nahraditelná, ale doma ne.
Jakými profesemi jste prošla kromě televizní hlasatelky?
Měla jsem možnost uvádět nejrůznější akce, protože tehdy tolik moderátorů jako dnes nebylo. Říkalo se nám konferenciéři nebo průvodci pořadem a uváděli jsme všechno možné, od losování Sportky přes módní přehlídky, křty, předávání cen, estrády, koncerty až po taneční nebo hudební soutěže. Když v roce 1994 založil Michael Fleischman rádio Frekvence 1, po vzoru francouzské televize vznikl pořad Dámský klub, kde moderátorkami byly právě televizní hlasatelky. Byla to zajímavá práce, protože jsme si celou programovou náplň, včetně námi pozvaných hostů, mohly připravovat samy. V jednu dobu byl dokonce náš pořad tím nejposlouchanějším v českém éteru.
Marie Tomsová a vizážista Pavel Kortan
Čím se zabýváte v současné době?
Začala jsem pracovat v televizi Regina, kde mám svůj pořad nazvaný U kafíčka. Sem si zvu hosty různých profesí a povídáme si. Kromě televizního vysílání se i živím svým hlasem v reklamě, rozhlase i televizi. Se Saskií Burešovou a Sašou Hemalou máme zájezdový pořad Hlasatel(ky) v akci a stejně jezdím po republice také s Jiřím Werichem Petráškem s pořadem On a ona. A taky jsem začala hrát amatérské divadlo! Se souborem D*studio’13 hrajeme 10. dubna v Roztokách u Prahy Simonovy Drobečky z perníku a na repertoáru máme ještě Goldoniho Burany (Hrubiány). Občas stále moderuji. Naposledy krásnou módní přehlídku, což je pro mě i inspirující.
Máte ráda módu?
Můj vztah k módě je poněkud indiferentní. Celý život jsem se musela podřizovat nějakému módnímu diktátu, takže teď nejraději nosím pohodlné oblečení. Vzhledem k tomu, že moje profese vyžadovala, abych všude chodila „jako ze škatulky“, na podpatcích a elegantně oblečená, je mi teď nejlíp v teplácích. Mám ráda některé odstíny modré, tyrkysovou, smaragdovou a červenou, naopak nemám moc v oblibě černou, přestože zeštíhluje. V případě, že si ji na sebe obléknu, vždy volím světlejší doplněk blízko obličeje, aby ho „rozsvítil“.
