Týdeník TÉMAVychází v pátek  Zvládá se Natálie Kocábová uživit hudbou a psaním knih a her? A jak se dostává z dluhů? Více v týdeníku Téma. |
V dubnu vám vyjde nová deska Ellis Island, což je ostrov, na kterém se v New Yorku přijímali do roku 1954 uprchlíci. To se teď tematicky celkem hodí...
Hm, ale tenhle text byl napsanej už dva roky před migrační krizí. Desku vydáváme až teď, takže to tak bohužel vyšlo.
Bohužel?
Tak ono je stresující řešit tuhle migrační vlnu. Já o tom nerada veřejně mluvím, ale myslím, že by měla být Evropa daleko tvrdší. Jsem teda spíš pro nepřijímání, ale když pak zase vidím ty záběry... Přijímala bych asi jen Syřany, kterým reálně něco hrozí.
Bavíte se na tohle téma se svým otcem?
Už moc ne. My jsme se na tohle téma totiž tak strašně hádali, že jsem z toho napsala hru, která se bude hrát v jednom velkým divadle. Ono je taky docela zajímavý sledovat, jak celá tahle krize rozbourává přátelský vztahy a vztahy v rodině. Je to šílenej zásah do naší každodennosti a nabourává naše základní principy.
Řešíte doma politiku hodně?
No jasně. To se nedá ji s tátou neřešit. Je to s ním ale těžký, má dobrý argumenty a často ho nemůžu umluvit. I když někdy ho taky chytnu, že se plete. Na tátovi ale přesně vidím, jak jsou u nás špatně chápáni ti „sluníčkáři“, což je teda mimochodem taky příšerný slovo. Že si lidi myslej, že jsou z tý migrační vlny nadšení, ale tak to není. Nikdo z toho není nadšenej. Oni se jenom bojí fašismu, který by mohl být s jejich odmítáním spojenej. Ale teď, když mám nervy s rozvodem a jsem sama na děti, tak radši už o politice ani nečtu.
Fotogalerie |
Rozvod s architektem Štěpánem Vránou vás teprve čeká?
Čeká nás první stání.
A jste nějak domluveni?
Jo, to jo. Po tři čtvrtě roce jsme se spolu začali bavit normálně a vycházíme si vstříc, což je veliká úleva.
Proč to manželství nevyšlo?
Hrálo v tom roli hodně faktorů a už dlouho to k tomu konci směřovalo. Po patnácti letech ve vztahu si říkáš: tak buď už to nějak docvakneš, nebo zkusíš žít jinak a od začátku. A právě k té druhé možnosti jsme oba směřovali a vytvářeli si problémy, který nám to pak umožnily celý rozseknout.
Už jste s tím tedy vnitřně srovnaná?
Ne, nejsem. Jsem s tím smířená, ale ne srovnaná. Na začátku to bylo ale nejhorší. Po těch letech najednou nemáš nic. Nic, co sis myslela, že se stane. Žádný plány, i přátelé se přerozdělí... Prostě máš jenom tu budoucnost a to je v tu chvíli děsivý.
Jak jste se s tím vyrovnávala?
Překvapilo mě, v jakých to jde vlnách. Nejdřív jsem byla taková euforická a užívala si nově nabytou svobodu, seznamovala se s novými lidmi. Jenže pak mi došlo, že se budu domů vracet sama a že se to dlouho nezmění a po nějakým čtvrt roce jsem spadla do depresí. Pak jsem se z toho tak nějak dostávala, šlo to nahoru, ale pak to zase spadlo dolů. A to už byl třeba rok po našem rozchodu. Vždycky, když jsem si myslela, že už jsem za tím, přišel nějakej další brutální propad. Takže je možný, že to takhle ještě nějakou dobu bude.
Projevilo se téma rozpadu manželství i na vaší desce?
Jo, ta je temná jako prase. Já na ní dělala poslední tři roky a to mi končilo manželství, takže je jasný, že tam nějaký odraz být musí.
