Týdeník TÉMAVychází v pátek  Umí se Bára Munzarová už vypořádat s bulvárem? A jak je to se zdravím jejích rodičů? Více se dozvíte v pátečním dvojčísle týdeníku Téma. |
Budou to skoro tři roky, co vám do rozběhnuté kariéry zasáhla dramatická událost. Nehoda na motocyklu si vyžádala operaci a dlouhou rekonvalescenci. Ale vy paradoxně děkujete osudu, že vás zabrzdil. Proč jste potřebovala zastavit?
Prvotní bylo asi vysoké pracovní tempo a mechanismus, do jisté míry možná okoukaný i od rodičů, kteří samozřejmě jako všichni ostatní chtěli pro své děti to nejlepší, a tak pracovali mnohdy až do úmoru. A já tak dobrovolně převzala model, že se pracuje, dokud síly stačí, protože se tím zabezpečuje rodina. Přitom v mém případě nikdy nešlo o nějaké budování kariéry za každou cenu, ani zaplaťpánbůh o východisko z různých stavů, včetně třeba finančního zabezpečení. Naštěstí jsem nemusela honit každou složenku. Až dnes je mi jasné, že to, co mě nutilo brát téměř každou práci, byl zkrátka takový setrvačný automatismus.
A kam vás dovedl?
Musím přiznat, že jsem si párkrát sáhla až na dno energetických sil. Poslední televizní projekt, který jsem tehdy točila, mi dal pěkně zabrat. Kromě jiného to pro mě bylo poměrně drsné setkání s praktikami bulvárních novinářů. Musela jsem otevřít oči, abych zjistila, co dnešní mediální byznys, točící se kolem nekonečných seriálů, obnáší.
Jak to myslíte?
Mám na mysli chtěnou, na bulvár napojenou negativní reklamu.
Dáváte útoky bulváru do řízeného spojení se seriálovými produkcemi?
Ano. Negativní reklama přece přitahuje pozornost. Zvlášť pokud lapíte člověka, na kterého dosud nic senzačního k mání nebylo.
Co z vás udělalo vděčnou oběť?
Pozornost přitahuje už jen samotný fakt, že pod jednou střechou bydlíme hned dvě generace herecké rodiny. Vezměte si třeba zážitek z loňských Cen Thálie, kdy po skončení televizního přenosu zahájilo hejno fotografů štvanici, aby zachytilo na jednom snímku pohromadě pana Munzara, mě, mého přítele Martina Trnavského a ještě jako bonus moji dceru, Munzarovu vnučku, zatímco ocenění umělci je v prvních chvílích vůbec nezajímali. A to vše jen kvůli tomu, abychom se hned druhý den ráno dočetli „zaručenou“ zprávu, že Hlaváčová už ani nemůže mluvit, a proto nebyla na Tháliích, Munzar sentimentálně plakal a rodina ho musela podpírat, protože asi brzy umře. Zatím asi největším zážitkem byl pro mě telefonát bulvární reportérky, která se mě ptala, jestli tatínek ještě žije.
