Jedna z nejzásadnějších proměn Jaroslava Plesla byla k vidění v televizním seriálu České století, kde se kmenový člen Dejvického divadla proměnil ve Václava Klause.
Co teď zkoušíte v Dejvickém divadle?
Shakespearovu Zimní pohádku. Moc se neinscenuje, jsou na ni různé názory a nepatří mezi ta notoricky známá díla. Já sám, když s tím v divadle přišli, jsem byl trochu rozpačitý. Když jsem ji kdysi četl na JAMU, vůbec mě nechytla. Teprve teď, kdy se hrou zabýváme detailně, vyjevují se její hloubky, tajemství a poselství. Je to hra o naději a odpuštění a to je v každé době moc potřeba. A jdou tam i další motivy. Zajímavý je třeba ten, kdy se semínko neopodstatněné žárlivosti může v naší hlavě proměnit v obrovskou kalamitu. Je to hra o promarněném životě, o tom, že člověk někdy udělá chybu nebo se nějak zachová na základě úplně irelevantní domněnky a zkazí si v nejhorším případě i celý život.
Letos jste točil televizní film pro Českou televizi Zločin v Polné, který rekapituluje skutečnou událost z konce 19. století, kdy byl za smrt dívky neprávem odsouzen židovský mladík Leopold Hilsner. Jaká to byla práce?
Pro mě ta nejtěžší a nejhezčí v tomto roce. Velká charakterní role, za kterou jsem režisérovi Viktoru Polesnému opravdu vděčný. Hraju Hilsnerova obhájce ex offo Zdenko Auředníčka. Za ženu měl Židovku ze zámožné intelektuální rodiny, takže všechny projevy antisemitismu, které se tenkrát objevovaly ve velké míře, se ho velmi dotýkaly. Na ten případ se postupně nabalila protižidovská kampaň, proti které ostře vystoupil i pozdější prezident Masaryk, kterého hraje Karel Roden. Masaryka pak zbili vlastní studenti a měl kvůli tomu spoustu problémů na univerzitě. Auředníček kvůli obhajobě Hilsnera začal případ vyšetřovat na vlastní pěst. Hilsner dostal doživotí, ale po osmnácti letech byl na příkaz císaře Karla omilostněn. Jenže ve vězení onemocněl rakovinou žaludku a krátce po propuštění zemřel. Doktora Auředníčka případ úplně zničil, pod tlakem společnosti musel s rodinou odejít z Čech, protože tady už nedostal žádný další případ.
Týdeník TÉMA Jak to má Jaroslav Plesl s milostným životem? A proč provází lidi na hradě? Více se můžete dočíst v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Překvapilo vás, když vám režisér Robert Sedláček v seriálu České století nabídl roli Václava Klause?
Docela ano. Říkal jsem mu, že by bylo skvělé, kdybych v Českém století hrál, protože to považuju za mimořádné dílo. A najednou proběhlo médii, že budu hrát Václava Klause. Nechápal jsem to: jak jako? Vždyť mu nejsem podobný! Byla kolem toho spousta jednání a schůzek třeba s maskérem Martinem Valešem. Především se nesmělo stát, že bych ho hrál jako karikaturu, což se samozřejmě nabízelo, protože jeho specifický projev byl vždycky terčem imitátorů. A kdybych ho začal imitovat, celý film by se sesypal. Náš původní záměr s režisérem byl pojmout postavu Václava Klause jako analýzu jeho politického a lidského uvažování. Strávil jsem hodiny nad internetem, studiem jeho přednášek, ale i jeho chování a snažil jsem se ho do sebe vstřebat.
Setkal jste se s Václavem Klausem osobně?
Nikdy. Ale několikrát jsem se potkal s člověkem, který pro něj kdysi pracoval, a ten mi řekl, že jsem ho polidštil. Že ve skutečnosti byl daleko striktnější a nebylo snadné s ním vyjít.
