RECENZE: Viewegha je v Biomanželovi opět radost číst

Michal Viewegh je s Biomanželem zpátky ve hře. Necelé tři roky po takřka smrtelném úrazu, kdy vůbec nebylo jasné, jestli se nejpopulárnější český spisovatel posledního čtvrtstoletí ještě vůbec k psaní vrátí.

Michal Viewegh | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Biomanžel

Viewegh sice vydal letos na jaře knížku povídek Zpátky ve hře, jenže ta velkolepým návratem na scénu nebyla ani náhodou. Tím je až nynější novela Biomanžel, volně navazující na pět let starou Biomanželku.

Jestli jarní povídková sbírka nabídla autora jazykově, stylisticky i tematicky vyčerpaného, pak novinka přirozeně navazuje tam, kde Viewegh skončil ve svých nejlepších kusech, jako je Vybíjená (2004) nebo Andělé všedního dne (2007). Tedy v těch položkách své bohaté bibliografie, kde řešil zatím nejzávažnější věci – krizi středního věku a umírání otce.

Biomanžel

90 %

Michal Viewegh

Druhé město 2015

Biomanžel totiž do značné míry kopíruje osobní zkušenost autora z posledních let: tragédii s prasklou aortou v prosinci 2012, klinickou smrt a následný boj s četnými následky na těle i na duchu, třeba s depresí, výpadky krátkodobé paměti nebo rozvodem. Prostě kompletní rozpad starého světa, zabydleného pečlivě vycvičenými jistotami, a velmi pozvolná výstavba světa nového, který není víc než proměnlivé provizorium.

Rozum versus iracionálno

Vieweghova novinka má dva hlavní hrdiny: tím prvním je autorovo alter ego, úspěšný spisovatel Mojmír, tím druhým dula, která je od dob Biomanželky trvalou součástí Mojmírovy rodiny – a která příběh vypráví.

Audiokniha

Ve stejný den jako tištěná verze Biomanžela vyšla Vieweghova novinka, společně s Biomanželkou, i v audioverzi na značce Audiotéka. Oba navazující příběhy v celkové délce jedenácti hodin načetl v režii Jakuba Taberyho Radek Valenta.

Autor vymodeloval obě postavy navenek jako jasné protiklady: Mojmír je „zpupný racionalista“, opilec a nevěrník, dula pak málem svatá žena, éterická bytost otevřená dokořán přírodním a vesmírným energiím. Tedy rozum versus iracionálno. Pochopitelné proti nepochopitelnému.

Jenže Mojmírova zkušenost se smrtí začne jejich role přibližovat. Mojmír se postupně propracuje k jisté sebereflexi, zatímco dula dá občas najevo, že vymoženosti materiálního světa, jako sklenice dobrého vína nebo zájezd na Maledivy, jí vůbec nejsou proti mysli.

Vrátil se mu humor

Zatímco v titulech Můj život po životě (2013) a Zpátky ve hře nahlížel Vieweghův vypravěč svůj úraz vlastníma očima, ať formou oblíbeného deníku nebo na komorní ploše povídky, Biomanžel si drží odstup, nechává mluvit druhého. Místo otravného fňukání nad nezaslouženým a nespravedlivým osudem je tu najednou kritika – ostrá, pádná, cynická.

Michal Viewegh na autogramiádě

Přesně taková, jakou dříve slavný spisovatel častoval své reálné i literární okolí. Dula dává Mojmírovi pořádně zabrat: dívá se na něj s hnusem a opovržením a nepřeje mu nic menšího než smrt. Tím samozřejmě obnažuje svoji slabost. Pokud Mistr utíká před životem do bonmotů, opilství a za cizí sukní, pak dula nemaskuje svou kritikou nic menšího než vlastní problémy – stáří, nadváhu, samotu.

Vieweghova novela je nejen dobře tematicky vystavěná a pointovaná, ale i dobře napsaná. Autorovi se vrátila stylistická i jazyková síla, dynamické, málem filmové vidění jednotlivých scén i ostře broušené dialogy.

A pak vlastně to nejdůležitější – humor. Kupříkladu scéna u Mojmírovy psychoterapeutky nebo samo finále s reinkarnací v titulního „biomanžela“. Pokud Biomanželka svůj potenciál využila tak z poloviny, pak Biomanžel si vzal z tématu maximum. Michala Viewegha je znovu radost číst.

11. října 2013