Jak jste na tom s projektem „Pekáč buchet“. Rýsuje se vám na břiše?
Cvičit břicho je těžké a výsledek je z 60 procent o stravě. Poslední týden jsme se opravdu mučili a drželi. Nemám takové ty vyrýsované buchty, mám jen ten středový panel, co bylo vidět na fotkách. Pepa byl až na krev, ten to všechno absolvoval na maximum, dokonce i odvodňoval, aby měl opravdu pekáč buchet.
A vy ne?
Ne. Buchty se mi rýsují zatím jen nahoře. Šlo o ten cíl, bylo to pro dobrou věc. Vybralo se 100 tisíc korun, Kapka naděje dává dalších 250 tisíc korun a kupujeme ještě přístroj do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady na oddělení dětských popálenin. Zároveň v tomto projektu jde o hec, u kterého jsme si zablbli a zacvičili. Na pekáč buchet jsme měli tři měsíce. Já cvičím stejně, ale v tu inkriminovanou dobu jsme cvičili víc břicho.
Posilovali jste každý den a měli jste upravený jídelníček?
Upravený jídelníček jsem dlouho nevydržela. Cvičit každý den břicho v podstatě ani nejde, protože by se nezregenerovalo. Takže jsem cvičila třeba dva dny po sobě a pak jsem den vynechala. Ale na druhé straně jsem pak cvičila třeba i na služební cestě.
Svobodová vede ke sportu i syna:
Kolik jste shodila?
Už jsem shodila před tím projektem, takže to nemohu posoudit globálně za ty tři měsíce. A cvičím dlouhodobě. V únoru jsem byla na operaci s kolenem, a když se mi to začalo zlepšovat, začala jsem cvičit. Doma položím tašky s nákupem a jdu do posilovny a držím činky.
A máte nad sebou rasa Pepu?
No není to lehký život, co vám mám vyprávět. (smích)
Řekla bych, že máte nejlepší postavu, co jste kdy měla, co se týče zpevnění. Cítíte to tak?
Když člověk se sebou žije každý den, tak to nevnímá. Ale je to dřina, protože je to jiné, když je ti dvacet, než když je ti čtyřicet. Ale to čeká každého.
Vendula Svobodová se svým přítelem Josefem Pizingerem
Co jste si musela odpustit v jídle?
Mám problém s doplňky stravy. Dělá mi problém vypít protein, který je na mě moc sladký a na který zapomínám. Nemám ráda sladké. Ale pokud chce člověk mít svalovou hmotu a aby tělo reagovalo na sport tak jak má, tak je to potřeba. Takže otázka „Už jsi měla protein?“ byla na denním pořádku. Ale když si zacvičím, tak si ten protein dám a pak otravuji kamarádky, jestli už měly protein, to je řetězová reakce. Mám ráda maso a zeleninu. Ale samozřejmě pokud máš něco zakázaného, tak na to máš větší chuť. To bys pak snědla klidně celý chleba. To je otázka hlavy, jaké chutě ti vyplaví.
Cvičíte s Pepou spolu nebo každý zvlášť?
Každý zvlášť i spolu. Chodila jsem s kamarádkou, teď jsem se vrátila k tomu, že cvičím s Pepou a jeho kamarády. Pepa je velký sportovec. Nechci říct, že mu to jde snadno, ale jemu to jde v podstatě snadno. Teď s nimi cvičím crossfit a to je velká makačka, ale nějaké věci nejsem schopná dát dohromady. Strašně se snažím, ale není to pro mě jednoduché. Crossfit jsou složité tréninky složené z workoutů, u kterých se zapojuje celé tělo, hlavně nohy, patří tam shyby, kliky, vzpírání v různých variantách, těžké váhy, cvičení s kettlebelem. Je to hodně pánský trénink.
A co třeba jóga, ta vás nebaví?
To pro mě není, abych se takhle někde motala. Moje kamarádky chodí na hot jógu a vždycky, když slyším, jak to probíhá, bože. Asi je jóga fajn, ale já nechci chodit na hromadné cvičení.
A Kuba cvičí s vámi?
Kuba ještě nemůže, protože mu je deset a nebylo by to pro něj zdravé. Dělá atletiku, chodí na tenis a na badminton. Myslím si, že začne tak v těch 14 a 15 s Pepou. Chce být jako Pepa. Kuba chodí a říká: „Pepa je krutej“
Vendula Svobodová se synem Jakubem a přítelem Josefem Pizingerem
Jezdíte třeba i na kole?
Ano, byli jsme společně na kolech, než ho Kubovi ukradli. Dostal ho k narozeninám a měl ho týden. Doufám, že tomu hajzlovi, co nám ho ukradl ze zahrady, upadnou ruce. Dítěti ukrást kolo je strašný.
Co stan?
Pod širák. Teď pojedeme na konci srpna. Jezdíme po Čechách, Brdy, Jizerský hory. Jsem člověk, který je přizpůsobivý. Lidé mě mají zařazenou mezi paní na podpatcích, která by nejela jinam než do hotelu s pěti hvězdami, ale tak to není. Například asi před třemi lety jsem jela s kamarádkou autobusem do Švédska. Cesta trvala dva dny, bylo to strašný, ale zase jsme měly spoustu zážitků. Ale spát venku mi nevadí a úplně nejmíň to vadí Kubovi.
Jste hodně vytížená, jak Kuba tráví prázdniny?
Zrovna teď je na táboře, a mě se hrozně stýská. Už se nemůže dočkat, jak zase vyrazíme pod širák. Je to skvělý. Jsi v přírodě, nachodíš spoustu kilometrů, takže dobré pro fyzičku, ještě neseš batoh. Když jsme byli v Rumunsku, tak batoh každému vážil asi 20 kilogramů. Ale dřív jsem si brala spoustu zbytečných věcí, dnes už maximálně propašuju maličkej krém.
Co obsahoval váš první batoh?
Ježíš, to bylo hrozný. Jeli jsme na Nový Zéland a já si do něj zabalila snad všechno. Třeba i fén. Když nás prohlíželi na celnici, tak se hodně divili, když ho vytáhli z batohu. Teď už vím, že by člověk s sebou neměl nosit zbytečné věci. Pepa má vždycky malý batoh a zvažuje každou věc, kterou si s sebou bere.
Mátě teď v plánu něco šíleného?
To mě může napadnout do minuty. Ale věci, které dělám, nepokládám za šílené.
Vendula Svobodová
Co třeba skok padákem? Zrovna u vás by mě to nepřekvapilo...
To nevím, jestli bych dala. Ale byli jsme v Indonésii a skočila jsem ze skály do moře, na mě to bylo vysoko. Myslím, že jindy bych to neudělala, ale v tu chvíli to bylo uvolnění. V mém životě bylo mnoho psychického strachu z věcí, které se mi staly. Traumata, která mě potkala. Ale tohle byl jiný strach, bylo to uvolnění. Nebo ve Španělsku jsem zase vlezla mezi skály do vody, která mohla mít osm až deset stupňů. Na druhou stranu se podíváš tam, kam se mnoho lidí nepodívá a je to dobrodružství. Ale nevím, jestli bych tam vlezla dřív. To jsem se moc zaobírala sama sebou a táhla jsem ten těžký kříž. Až kolem 40. roku jsem si začala vážit sama sebe. Do té doby jsem měla pocit, že si ke mně může každý dovolit, co chce.
Říkáte tedy, že čtyřicítka byla pro vás zásadní?
Bylo tam víc věcí. Řešila jsem rozvod, rozhodování za syna. To jsem si pořád neuvědomovala, jak jsem na všechno sama. Ono se to nezdá, když máš kolem sebe velkou rodinu, ale člověk je na všechno sám a veškerý bolesti si musíš prožít sama. Ale možná tady budu za pět let sedět a brečet a říkat, že to bylo všechno špatně. Ale to nikdy nikdo neví. Já sama sobě si připadám pošetile, což je super. Někteří lidi sice říkají, že se na mě Pepa vyprdne, ale to se může stát v každém vztahu a věku. Myslím si, že mám dost zkušeností a nikdy nevíš, co bude. Můžu jít k doktorovi a ten mi řekne, že mám rakovinu, to nikdy nevíš. Plánování v životě už bylo, teď si užívám a žiju ze dne na den.
Vendula Svobodová
Takže jste spokojená, nechybí vám nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Jsem spokojená a nic mi nechybí. Je to jednoduchý. Dřív jsem měla pocit, že když dělám charitu a lidi mě znají, tak aby mě nekritizovali za moje kroky. Takže když jsem udělala nějakou chybu, tak jsem se hrozně trápila. Byla jsem jako státní majetek. Nevypadám jako standardní paní, nevypadám jako Jana Eyrová. Žiju jiný život, ale to nemění nic na tom, že tu práci, kterou dělám, dělám podle mě dobře. Jedna paní mi řekla, že koncert pro Kapku naděje se povedl, vybrali jsme devět milionů korun. Pak ale dodala, že jsem si měla vzít na přenos jiné šaty, protože jsem spíš vypadala, že jdu na Ples v opeře. Přitom o to vůbec nejde.
Máte kolem sebe dobré kamarády?
Mám několik kamarádek, stěžejních pilířů, se kterými mám letité přátelství. Patří mezi ně i Pepova máma. Moje dvě nejlepší kamarádky se jmenují Simona. Význam jména je „Ta, co naslouchá.“
Zklamala vás někdy kamarádka?
Takových lidí je spousta. Zklamali mě lidi, co mi třeba nevrátili půjčené peníze. Tím vlastně končí přátelství, protože se vytrácí důvěra. Pak se stydíš, jim to říct a nechápeš, že oni to neřeší. Trápím se tím, ale do určité míry, protože si to už tak nepřipouštím.
