Ovšem poloprázdná láhev hlásí, že uspět v letošní konkurenci zase není tak mimořádná zásluha. Jako na smilování se čekalo na zázrak z rodu někdejší Amélie z Montmartru, tedy na film, který by naprosto jednoznačně překvapil, okouzlil a zvítězil. Příznačné je, že z mimosoutěžních děl zatím bezkonkurenčně vede překrásné Mládí v režii Paola Sorrentina, které přitom v canneské soutěži vyšlo naprázdno.
Zatímco karlovarská soutěž posbírala vesměs filmy stavějící víc na stylizované formě než na jedinečném obsahu, spíše experimentální hry než silné výpovědi, což zjevně souvisí s převahou začínajících tvůrců.
MFF Karlovy Vary 2015Kompletní dění na festivalu najdete zde  |
Německý Heil nasadil na téma neonacismu princip absurdní grotesky, který chvíli baví, ale nevystačí s dechem. Podobný problém měl francouzský Kouzelný vrch, jenž nevšední, ale po čase monotónní metodou animace sledoval osud emigranta, malíře a horolezce. Italská Antonia přinesla nevtíravý životopis éterické básnířky, Jiřího Wolkera v sukních, který zdobilo pečlivé retro a herecká víla Linda Caridi. Podobně snovou náladou se vyznačovala ukrajinská Píseň písní, dětská love story z židovské komunity s pohádkovým nádechem Mrazíka.
Kosovská historka Babai vsadila na aktuální uprchlické téma, dá se popsat jako drsná varianta Kolji, neboť chlapec se vydá za svým tatínkem napříč Evropou. Kanadský Šum stromů jiná verze věčného tématu otců a synů, líčil vzpouru dospívání na konci světa. Do jisté míry se vymykal polský Červený pavouk, mysteriózní thriller z 60. let o honbě za vrahem dětí a fascinaci zlem. Rumunský Box, film naopak vyloženě artový, přidal do setkání muže a ženy z odlišných světů divadelní prvky. A rakouský titul Má křídla, kdo končí pádem se věnoval s poetickou přepjatostí prvku smrti v třígenerační ženské rodině - na rozdíl od něj se umírání v české Domácí péči neslo v civilním tónu.
Odlehčení nepřinesl ani „průsečík lyrické básně a děsivé noční můry“, jak festival nadneseně označil dánskou historku o misionářích a otrocích z dob kolonizace Zlaté pobřeží. Vlastně nejsympatičtější, byť nijak převratný byl americký dokumentárně laděný portrét dřevorubce Bob a stromy - hlavně postojem hrdiny i tvůrců. Zkrátka do Varů se sjely typicky festivalové kousky na jedno použití.
Nelze se pak divit, že se značně stírá rozdíl mezi hlavní soutěží nejvyšší „áčkové „ kategorie a třeba sekcí studentských debutů První podání, které mají navíc tu výhodu, že neumoří svou délkou. Což platí pro českého zástupce Ondřeje Hudečka, který ve filmu Furiant odhaluje málo známou kapitolu z mládí Ladislava Stroupežnického s osvěžující hravostí, byť prostřednictvím metody připomínají cimrmanologický kontrast mezi seriózním oslavným komentářem a výjevy „oživlých obrazů“. A hlavně pro nečekaně zralý rakouský snímek Všechno bude v pořádku, v němž otec připravuje únos vlastní dcery; tak sevřený, účinný a přitom nesentimentální pohled na rodinný rozvrat by obstál v i hlavním soutěžním poli. Jenže by se musel „nastavit“ - a otázkou je, zda by pak svou prostou sílu nerozmělnil.
Jakkoli to zní kacířsky, široko daleko nejlepší ukázkou chytré filmařiny zůstává kratičká festivalové znělka s Melem Gibsonem, mikrothriller o nočním vpádu lupičů do hercova síla, v němž hraje každý detail, počínaje obrazem ve stylu filmu noir a konče symboly karlovarských kamzíků na Gibsonově pyžamu. Alespoň někteří filmaři si pořád ještě nezapomněli hrát.
