„Nezastavím se, ale baví mě to,“ říká nyní již profesionální osmadvacetiletý krasobruslař.
Před rokem jste se rozloučil desátým místem na mistrovství světa v Japonsku. Ještě jste toho nezalitoval?
Abych řekl pravdu, na nějakou lítost jsem neměl čas. Je totiž hodně oblastí, kde mohu být užitečný, tak se snažím. Mám tudíž dost hektický režim. Rozjíždím i vlastní krasobruslařskou školu, cestuju. Můj život se vlastně nezměnil, brusle mám na nohou pořád. Odpadl jen závodní stres.
Dá se tedy říci, že jste po uzavření kariéry pocítil úlevu?
Tak nějak. Přiznám se, že sledovat letošní mistrovství Evropy a světa bylo emocionálně poněkud náročnější - na jednu stranu bych tam chtěl být, ale taky ne, protože mi závodní atmosféra plná tlaků a nerváků vůbec nechybí. Upřímně říkám, že ke konci kariéry už jsem k závodění dobrý vztah neměl.
Někdo ale řekne - to se Vernerovi chtělo končit, když v Japonsku zajel v krátkém programu životní jízdu, po níž byl čtvrtý a opět, už potřetí, sahal po světové medaili?
Jo, chtělo se mi končit, i když jsem si ten povinný program fakt maximálně užil. Ze zkušeností jsem ale věděl, že po volné jízdě stejně můžu skončit v propadlišti. Což se nakonec stalo, skončil jsem desátý. Ale přesto jsem dostal krásný dárek na rozloučenou.
Jaký?
Když mě pak, už jako profesionála, nominovali na Japan Open, což je soutěž japonských krasobruslařů proti Evropě a Severní Americe. Závodí se jen ve volných jízdách, za každý tým jedou dva muži a dvě ženy. A Evropa vyhrála i mým přičiněním, protože mi volná jízda vyšla náramně.
Byla to pro vás satisfakce?
O tom nepochybujte. Taky proto, že se jelo v hale, kde se předtím konalo mistrovství světa, a zase tam bylo dvacet tisíc diváků.
Nyní vás živí exhibice - je to tak?
Ano, teď ve středu odlétám do Soči, kde předvedeme s mým někdejším soupeřem Jevgenijem Pljuščenkem, trojnásobným mistrem světa, projekt Sněžný král. S tím jsme vystupovali už v prosinci a lednu v Moskvě a Petrohradě a měl velký úspěch. Bohužel jsou s Ruskem spojené různé sankce, takže další pokračování bude až v listopadu, kdy bychom měli vyrazit za hranice Ruska. Ale aby mě exhibice opravdu uživily, potřeboval bych jich odjezdit trochu víc.
Věnujete se také charitě...
Nemusím být patronem všeho, ale když mě osloví něco, co má smysl, rád se zapojím. Takhle jsme s Mirkou Knapkovou, Kateřinou Elhotovou a dalšími sportovci hráli plážový volejbal pro děti z dětských domovů, nebo jsme fotili kalendář a výtěžek šel na podporu dětského onkologického centra.
S Vavřincem Hradilkem a dalšími sportovci v rámci projektu Sazka Olympijský víceboj jezdíte po školách a sportujete s dětmi. Vzpomenete si při takových cestách na vaše sportovní začátky?
Určitě. Moje spolužačka ze školky Štěpánka, kterou jsem miloval, dělala krasobruslení a chtěl jsem být jako ona. Kdyby hrála hokej, nejspíš bych ho hrál i já, ale ona měla ráda piruety. Když táta slyšel, že krasobruslení stojí pět tisíc korun ročně, braly ho mdloby, ale nakonec svolil.
Základních škol jste při cestách po Česku navštívil nespočet - jaký z toho máte dojem?
Úžasný. Viděl jsem se v těch dětech, které byly natěšené na sport. Všichni vždycky stojíme na stejné startovní čáře a ony chtějí po boku olympioniků předvést co nejlepší výkony, učitelky i ředitelky fandí, má to úžasnou atmosféru. Myslím, že kdyby se něco podobného dělalo za mého dětství a k nám do školy přijel třeba Václav Chalupa, určitě bych, i když na to nemám postavu, chtěl být veslařem.
Takže současným dětem závidíte?
Trochu ano. Nemyslím, že když se mnou při podobných výjezdech někdo závodí, tak se začne věnovat zrovna krasobruslení, tak namyšlený nejsem. Mnohem cennější ale je, když se prostřednictvím takových akcí děti nadchnou pro sport. Věřím, že děláme tu nejlepší možnou věc.
