RECENZE: Sinéad O'Connor je sice šéfka, někdy však křehká a bezbranná

Irská zpěvačka Sinéad O'Connor je zpátky. Kontroverzní umělkyně právě vydává své nové album I'm Not Bossy, I'm The Boss. A rozhodně stojí za poslech.

Sinéad O’Connorová na archivní promo fotografii | foto: Donal Moloney

Sinéad O'Connor (obal alba)

Novinka je desátým řadovým albem Sinéad O'Connor a opět o kousek rozšiřuje pohled na zpěvačku, která si za svoji kariéru dokázala udělat stejně příznivců jako nepřátel. Ani její pozdní tvorba není tak jednoznačná, jak byla na začátku, kdy snad každý bezvýhradně nadšeně hovořil o jejích prvních albech The Lion And The Cobra či I Do Not Want What I Haven't Got a kdy rozhlasový i televizní éter válcoval její Princem napsaný hit Nothing Compares 2 U.

Připomeňme si, že v posledních letech se veřejně mluvilo nejen ojejím komplikovaném soukromém životě, ale i o vážných psychických problémech, které ji dovedly v roce 2012 k hospitalizaci na psychiatrické klinice. Nezdravý stav se ostatně v jednu dobu projevil i na její vizáži.

I'm Not Bossy, I'm The Boss

75 %

Nettwerk 2014

Nic z toho samozřejmě není pro hudbu v prvním plánu důležité, ale nepochybně ji to ovlivňuje. Pokud se to přímo netýká rušení koncertů, jako byl ten, jímž měla zpěvačka korunovat pražský festival Music In The Park v roce 2006, nebo značné nevyrovnanosti nahrávek po roce 2000, pak zcela jistě velmi vlažných vystoupení například na Colours of Ostrava v roce 2008.

Změna názvu

Poslech alba I'm Not Bossy, I'm The Boss dává ovšem naději, že se stav Sinéad O'Connor zřejmě zkonsolidoval. Jistěže umělkyně, která je nejvýraznějším ztělesněním popové kontroverze 90. let, asi nikdy nebude točit obyčejná alba a ani okolnosti jejich vzniku nebudou tuctové.

V případě novinky vše začíná už u názvu. Ten původní, The Vishnu Room (Sinéad O'Connor, jinak samozřejmě jako všichni Irové katolička, teď koketuje s hinduismem), na poslední chvíli zaměnila za stávající. I'm Not Bossy, I'm The Boss (česky Nejsem panovačná, jsem šéfka) je heslo kampaně, které má upozornit na genderové rozdíly, jež provázejí lidi už odmalička a podle tvůrců kampaně i zpěvačky samé jsou nepřátelské k ženám.

Náplň alba nicméně nelze označit za prvoplánově feministickou. Najdeme tu písně milostné, v nejlepším slova smyslu duchovně zaměřené, a samozřejmě i – řekněme – společensky orientované. V tom se Sinéad O'Connor příliš nemění a fanoušci ji mají rádi právě takovou.

Nebudeme příliš přehánět, když řekneme, že album I'm Not Bossy, I'm The Boss v mnohém navazuje na to nejlepší z její tvorby. Je mimořádně hudebně i výrazově členité. Pohybuje se od křehkých poloh, jakou je závěrečná balada Streetcars, ve které zpěvačka ukazuje svůj hlas v až bezbranném výrazu za jakoby váhavých zvuků nahalených kláves, po skutečně ostré rockové kusy. Do něj se například po až folkovém úvodu "zvrhne" jedna z nejlepších písní alba Harbour.

Dospělý pop

Standardním výrazovým prostředkem po hudební stránce však zůstává pro Sinéad O'Connor to, co bychom mohli směle nazvat dospělým popem. Do něj je laděna už vstupní písnička alba How About I Be Me, kterou bychom mohli s čistým svědomím komukoli neznalému pustit jako modelovou ukázku standardní zpěvaččiny tvorby.

Obal singlu Take Me To Church

A v jeho duchu se odvíjí i první singl desky Take Me To Church, nápaditá píseň s vyloženě chytlavou stavbou i melodií, která má navíc duchovní, respektive duchovně hledačský rozměr v textu. Otázka zní, zda to písni v anglicky mluvících zemích neuškodí při vysílání v konzervativních rádiích.

Ale pak jsou tu písně, které z celkového ladění vybočují. Kromě zmíněné balady Streetcars, která je krásnou tečkou za dvanáctipísňovým albem, je to zejména roztančená James Brown, jíž Sinéad O'Connor skládá poklonu již zemřelému králi funku a soulu. Na ostře rytmizovaný saxofon jí k tomu v pozici zvláštního hosta hraje i z koncertů v Česku známá hvězda afrobeatu Seun Kuti.

Naopak křehký a až meditativní výraz a minimalistické aranžmá, v němž vynikne procítěný zpěv, má pro zpěvačku velmi osobní píseň The Vishnu Room, jež měla být původně dokonce titulním songem celého alba.

A je-li řeč o pěveckém prožitku, ten je samozřejmě alfou a omegou celé desky (ostatně i ostatní tvorby Sinéad O'Connor). V rockové The Voice Of My Doctor a tanečně odlehčené a přitom niterné melodické Good Reasons najdeme jeho hraniční podoby: na jedné straně punkový křik, na druhé šepot.

Albem roku se asi I'm Not Bossy, I'm The Boss nestane. Své autorce však dělá rozhodně čest.