Těšila jsem se, že budu po svatbě anonymní, říká dcera Zdeňka Svěráka

Hanka Jelínková píše říkanky pro děti, přeložila knihy Nicka Hornbyho, založila jazykovou školu. Přesto přitahuje zájem i jinak - je totiž dcerou Zdeňka Svěráka a starší sestrou režiséra Jana Svěráka. "Pozornost na sebe strhávám nerada," říká pro pondělní magazín ONA DNES.

Vizitka

• Hanka Jelínková (53) se narodila v Praze Boženě a Zdeňkovi Svěrákovým.
• Vystudovala obor automatizované systémy řízení na stavební fakultě ČVUT. Před šesti lety dokončila pedagogické studium na UK v Praze.
• Po revoluci učila v jazykové škole, přeložila tři romány spisovatele Nicka Hornbyho.
• V roce 2001 vydala svou první knížku říkanek, dnes jich je pět plus jedno leporelo a jedna pohádková knížka Šimon a štěňátko Bára. Vlastní nakladatelství Naše kniha.
• Ve stejném roce otevřela jazykovou školu The Redbrick House.
• Je vdaná, má dva dospělé syny.

Když jste se před lety vdávala, nemrzelo vás, že už nebudete Svěráková?
Trochu ano, jako každou holku, co si najednou mění jméno, ale je to tradice, aby se nová rodina jmenovala stejně. Spíš jsem se těšila, že po svatbě budu anonymní. Do mých patnácti let to se Svěrákovou bylo dobré, táta nebyl tak známý, ale s jeho rostoucí popularitou na to jméno někteří lidé reagovali iracionálně. 

V jakém smyslu?
Tak nějak zkratkovitě, jen to příjmení jim stačilo k úsudku o mně. Víc mi vyhovuje, když mě poznají jako Jelínkovou, a když později zjistí, kdo je můj táta, reakce jsou pozitivní. Mně tenhle druh zájmu není příjemný, nechci se chlubit tátovým peřím. I tenhle rozhovor mě přivádí do rozpaků, myslela jsem, že bude krátký s jednou fotkou z dálky, teď nevím, jak z toho vycouvat.

Vy jste asi hodně introvertní typ.
To zase ne, na ulicích se klidně začnu bavit s cizími lidmi. Ale jsem dost rodinný typ. Většinu času trávím doma, kde i pracuju, takže si občas připadám jako zalezlý jezevec.

Čtěte v pondělí

Velký rozhovor vyjde v zítřejším vydání magazínu Ona Dnes.

Všichni se vás ptají na tatínka, ale jaká je vaše maminka?
Maminka je teď moje hlavní korektorka. Celý život učila češtinu a dějepis na střední škole. Rodiče se poznali na vysoké, jsou spolu přes padesát let. Máma doma vytvářela zázemí, nesla většinu dřiny, co se mnou a s bratrem byla. Ale táta, když mohl, tak se nám věnoval, bavilo ho to a spoustu věcí nás nechal dělat s ním. Třeba betonovat podlahu. I když by to bylo snazší bez nás, měl trpělivost. Díky své práci býval doma častěji, ale když psal, snažili jsme se ho nerušit. Dodnes si pamatuji, jak se mi dobře usínalo, když jsem za zdí slyšela cvakat psací stroj.

Jak Zdeněk Svěrák, známý svými televizními diktáty, reagoval, když jste přinesla špatnou známku z diktátu? 
Z těch jsem měla dobré známky, ale bála jsem se psát dopisy z tábora, aby v nich nebyly chyby a doma mě nečekal gramatický rozbor. Psala jsem je pečlivě, hlídala si čárky, mě/mně… Jak byli oba rodiče češtináři, tak dbali na správnou češtinu. Když jsme s bráchou řekli "budu vidět", hned nás opravili, že se říká uvidím. Doma jsme ne vždy mluvili spisovně, ale obecná čeština musela mít správnou podobu.