RECENZE: Illustratospherická duha Dana Bárty hraje mnohými barvami

Z celé dosavadní sólové dráhy v čele kapely Illustratosphere nastavil zpěvák Dan Bárta na desce Maratonika svoji nejvstřícnější tvář.

Dan Bárta | foto: Jakub Klimo

To ovšem neznamená, že by album znělo jednoduše, prvoplánově, nebo snad dokonce tuctově. Je zatím nejkošatější přehlídkou stylů, sjednocených však myšlením stálého jádra kapely.

Dan Bárta & Illustratosphere: Maratonika (obal alba)

To tvoří všestylový klávesista a Bártův hlavní spoluautor Filip Jelínek a jazzová rytmika basisty Roberta Balzara a bubeníka Jiřího Slavíčka. Barevnost alba však zjevně ovlivnil nově příchozí, respektive navrátivší se Miroslav Chyška u kytary. Je přece jen původně rocker, používá i ostřejší zvuky kytary a je hráčsky extrovertnější než jeho předchůdce Jaroslav Friedel.

Maratonika

85 %

Dan Bárta & Illustratosphere

Taita Records 2013

Zatímco se úvodní skladba Dokud se někdo dívá nese v klasickém rukopisu Illustratosphere, hned následující anglicky zpívaná Languages přitvrzuje, táhne ji houpavý funky groove a stavba vokální linky připomíná Stinga.

Romantik lyrik se vrací k volnějšímu tempu a přináší klenutou melodii, kterou korunují zmnožené vokály jak od kalifornských kapel 60. let. Je škoda, že vokální zmohutnění, které se týká větší části alba, bude třejmě nerealizovatelné na koncertech.

Dan Bárta & Illustratosphere

I když se Bárta poslední dobou zuby nehty brání slovu jazz ve spojení s Illustratosphere, další anglicky zpívaná, titulní Maratonika, zní jako jazzový standard. Od jeho projektu s Balzarovým triem ji vlastně kromě kytary dělí jen důraznější Slavíčkovy bicí.

Do "illustratospherních" souřadnic uvedený model rocku 70. let signalizuje kytarovo-syntezátorová Denně, dominantou písně Pruhy III je klavírní vyhrávka ve španělské harmonii, Oblaka dobra jsou vlastně čistý sofistikovaný funky pop. Stejně jako následující, snad dokonce v rádiích hratelná B'Artagnan.

Dan Bárta

Tečkou je konfesní Opýšeme inaší, ve které polemizuje Bárta s výhradami k údajné překomplikovanosti své hudby. "Na viděnou, vážně díky, že nasloucháš. Pak odměnou tvou nechť jsou píseň složitá a příběh spletitý," znějí poslední slova desky. Je skoro zázrak, že tuto odměnu od Dana Bárty přijímá stále tak velké množství posluchačů.