GLOSA: Z „knihy o Havlovi“ nemůže Obermannová vyjít se ctí. Jen bohatá

Je spousta autorů-řemeslníků, kteří jsou nadáni schopností chrlit slova a dělají to jen za účelem snadné obživy. Na tom konec konců není nic špatného. Jiná věc je, když takový spisovatel překročí jistou hranici, jako se to stalo Ireně Obermannové v její Tajné knize.

Irena Obermannová | foto: Archiv I. Obermannové

Aktuální román-deník známé autorky v těchto dnech přetřásají média napříč cílovými skupinami, od seriózních deníků po ten nejbrutálnější bulvár. Nemůže být vůbec pochyb o tom, že to je přesně to, co Obermannová chtěla. Média jí jdou na ruku, protože o čem se "mluví", to prostě nemohou na svých stránkách pominout. Důkazem je i tato glosa. Výsledkem toho všeho pak je, že se Tajná kniha vyhoupla do čela oficiálního žebříčku prodeje beletrie a nejspíš tam ještě nějakou dobu setrvá.

Fakta

Ve svém románu Tajná kniha Irena Obermannová detailně popisuje roční průběh blízkého vztahu s "nejmenovaným" ženatým mužem, kterého označuje za Největšího Čecha. Ten vykazuje nepřehlédnutelné rysy bývalého prezidenta Václava Havla, ať už fyzické, zdravotní a intelektuální, tak společenské a pracovní. Shodují se i dějová fakta - data narozenin, pracovních cest a dalších událostí.
Autorka se ve svých prohlášeních od toho, že se skutečně jedná o reálný popis distancovala. Knihu ostatně otevírá slovy: "A existoval jsi vůbec někdy...? Třeba jsem si tě vymyslela." V Týdnu nicméně přiznala, že rukopis Václavu Havlovi před vydáním poslala. Bývalý prezident podle Blesku tvrdí, že knihu nečetl a číst nehodlá. "Z toho, co jsem o ní slyšel, usuzuji, že je to kniha senzacechtivá, plná polopravd, lží a schválností včetně informací o našich soukromých setkáních," uvedl Havel.

Připustíme-li, že kromě finančního zisku a jakési pofidérní a většinou velmi dočasné slávy má umělecká tvorba také nějaký etický rozměr, Obermannová vydáním Tajné knihy na celé čáře prohrála - a řemeslná úroveň knihy v tom nehraje vůbec žádnou roli. Ať už je její základ reálný nebo vyfabulovaný.

Prožila-li totiž Obermannová s Václavem Havlem skutečně intimní vztah, je krajně nevkusné jej ventilovat tak průhledně na veřejnosti. Vztahy se zadanými protějšky, navíc osobnostmi veřejně známými, se sdělují skutečnému, rukou psanému, nikoli v masovém nákladu vydanému deníčku, případně těm úplně nejbližším kamarádkám u nedělního dortíku v kavárně.

Je-li naopak všechno smyšlenka a autorka si jen dala tolik práce, aby "vystopovala" záchytné body, kterých se média chytí (protože se jich, jak už jsme si řekli, chytit "musejí"), je to z etického hlediska dost nechutný a každopádně odsouzeníhodný kalkul. I kdyby se autorka stokrát zaštiťovala spisovatelskou svobodou a rozletem tvůrčí fantazie, výsledkem je jen vypočítavé a bulvární dno.

V pohádkách často peníze nabyté nekalým způsobem mizí – mění se v listí, peří, brambory, případně je prostě rozfouká vítr. To u výdělku za Tajnou knihu lze jen těžko očekávat, byť způsob jeho nabytí těmto pohádkovým principům odpovídá. Dá se aspoň očekávat, že autorka poukáže svůj honorář na charitu? Třeba Nadaci Vize 97 Václava a Dagmar Havlových?