Vladivojna La Chia* Narodila se 3.7. 1983 v Ostravě. Po otci si říká Vladivojna. Její maminka má italské předky, od nichž si vypůjčila příjmení. |
Zpíváte, ale vystudovala jste grafiku. Kreslíte ještě?
Spíš jsem se při studiích zamilovala do malby. Období chlupatých chlapů vystřídaly něžné ženy a potom hermafrodité. Teď mám rozkreslený cyklus bezstarostných obrázků a kreslím všechno.
Proč jste kreslila zrovna chlupaté chlapy?
To bylo tak do sedmnácti, když jsem se vnitřně cítila být kluk. V osmnácti se to otočilo a začala jsem být ráda, že jsem žena, byla jsem taková ta princezna v růžové sukýnce na vysokých podpatcích. Dnes mě fascinují ženy s duševní hloubkou a tajemstvím. Těm se velmi věnuji ve své hudbě.
Co jiného vás ještě fascinuje?
Astrologie.
Takže věříte horoskopům?
Já je zkoumám hodně lehkým způsobem. Částečně skrz knihy Lindy Goodmanové, která spojuje horoskopy s numerologií a esoterikou, pak se taky ráda ptám lidí, co jsou za znamení. Já vlastně znám znamení všech svých známých a rodiny, takže si některé jejich projevy dávám do různých souvislostí. Nemusíte tomu všemu věřit, ale je zajímavé nad tím přemýšlet. Ze zkušenosti jsem vypozorovala, že tyhle věci fungují. Nejde jenom o to, že jste určité zvířátko na mapě hvězd, ale že hvězdy samy za sebe na nás mají opravdu velký vliv. Avšak astrology a kartářky v televizi po půlnoci musíte brát s velkou rezervou.
Byla jste někdy u kartářky?
Ano. Věřím, že jsou ženy a muži s velikým darem a schopností číst ve vás i skrz vás, ale že bych měla vyloženě pocit, že jsem narazila na tu pravou, tak to s odstupem času nemám. Nebráním se tomu, ale ani to nevyhledávám. Radši navštívím schopného astrologa.
Hraje pro vás roli znamení horoskopu při výběru partnerů?
Sice to je při seznámení moje první otázka, ale zároveň vím, že i velmi nekompatibilní znamení může mít dost zajímavý vztah. Já jsem Račice. Což je zpátečnické znamení. Raci jsou plačtiví, nejsou ambiciózní, jsou šíleně náladoví, ale taky velmi kreativní, citliví a přirozeně vůdčí. V ascendentu jsem Kozoroh, což je taky vůdčí znamení, ale daleko ambicióznější. Takže kdybych měla v ascendentu třeba Rybu, tak bych si tu svou muziku dělala jen do šuplíku a nikdy by se mezi lidi pravděpodobně nedostala.
V jakém znamení je váš přítel?
Jsem zamilovaná do Štíra. Ve vztazích jsem běžec na dlouhou trať. Mé vztahy trvají několik let, protože dnešní promiskuita mi přijde spíš jako nějaká nemoc.
Kdy jste se poprvé postavila k mikrofonu?
Ve dvanácti letech jsem zpívala v dětském sboru Vagínka Studénka, což byla odnož legendární ostravské punkové kapely Buřinky II. Byly jsme čtyři děti a zpívaly jsme třeba na majálesu. Už tehdy mi ale strašně vadilo, že jsem nejdál od mikrofonu, protože jsem byla ze všech dětí nejvyšší.
Chtěla jste ho sama pro sebe?
No jasně! Já už v šesti letech vymýšlela písničky a představovala si, že hraju na basu nebo buben. Nástroje jsem si také vyráběla z různých materiálů, měla jsem třeba kytaru z lega. Taky jsem si vymýšlela hudební skupiny a hitparády jejich písniček. Mamka mě zkusila dát do hudební školy, ale tam jsme si moc neporozuměli.
Co jste vyváděla?
Já jsem si chtěla hrát, zatímco jsem se měla učit noty. To mě nebavilo, takže jsem dělala kotrmelce a ostatní děti mě bohužel napodobovaly. Vyhodili mě za demoralizování ostatních dětí. Stal se ze mě samouk, který měl však štěstí na pár úžasných lidí, kteří mě toho v hudbě opravdu moc naučili.
Co bylo dál?
Založila jsem dívčí rapové trio, měly jsme jeden koncert na dámských záchodcích. Písničku V kině, kterou jsem tehdy složila, jsem po čase a několika skleničkách zazpívala i Honzovi Hřebejkovi. Moc se mu líbila, tak se dostala na soundtrack k Nevinnosti. Ale to jsem trochu odbočila.
Zpívala jste i punk.
Ve čtrnácti letech mi kluci v ostravském klubu Černý pavouk nabídli, abych s nimi zpívala v punkové kapele První vpředu. Měli koncert za dva dny a já jsem vůbec neznala jejich repertoár. Šla jsem tam a vlastně jsem celou dobu jen improvizovala. Pěkně jsem se do toho opřela na celé dvě hodiny. A pak jsem čtrnáct dní nemohla mluvit.
To zní dost šíleně. Jaká byla další éra?
Začala jsem zpívat s bigbítovou dívčí skupinou Kočičí číči. Bylo to úžasné, mně bylo šestnáct a ostatním holkám kolem pětadvaceti. Mám z té doby všechno trošku zamlžené. Kreslila jsem spoustu komiksů, jezdila na koncerty, bylo to asi mé nejdivočejší období. Ve zkušebně se kouřila tráva a já si pamatuji, jak jsem si povídala se stěnami a zkoumala jejich strukturu, no šíleně krásné a devastující období to bylo!
Prorazit se vám ale podařilo až s kapelou Banana…
To pro mě byla zlomová kapela, tam jsem se mohla už opravdu bytostně realizovat. Natočili jsme tři desky. Hráli jsme sice takovou těžce zařaditelnou muziku, ale bylo nám to jedno. Já jsem měla červenou paruku a dělala jsem na pódiu občas i hvězdy, ne každý to strávil. Předskakovali jsme Marilynu Mansonovi a Scorpions, dokonce se nám podařilo dostat se do prestižní hitparády v Polsku a udržet se chvíli na prvním místě alternativního žebříčku. A to jsem zpívala ve vladivojnštině!
To je váš vymyšlený jazyk?
S vladivojnštinou jsem začala v pěti nebo šesti letech, když jsem si sama pro sebe zpívala. Dávalo mi to neuvěřitelnou svobodu, nemusela jsem se omezovat slovy a jejich obsahy. Nepotřebovala jsem slovník ani gramatiku. Vlastně je to jen zvukomalebný nebo někdy i strašidelný hlasový projev. Teď už zpívám v češtině, ale když chci potlačit text, občas se k vladivojnštině vrátím.
