Životopisné poznámky rakouského dramatika Felixe Mitterera (1948), které do programu k jeho uváděné hře Moje strašidlo vybral pražský Činoherní klub, ilustrují, jak je prakticky nemožné zbavit se emocionálních a vztahových vtisknutí, která člověku přidělí dětství. Něco z toho, co uvádí Mitterer o svém raném osudu, rozpoznáváme v Mém strašidlu. Ale i dvě hlavní – a jediné! – postavy v této hře, stará paní Róza a její manžel Zach, či přesněji jeho duch, který ji "straší" a nedopřává Róze toužebného klidu po Zachově tragické (a manželkou vlastně vítané) smrti, jsou poznamenány tím, co se jim přihodilo, do čeho byli vmeteni v nejútlejším a mladičkém věku.
Činoherní klub - Felix Mitterer: Moje strašidlo. Blanka Bohdanová.
Zachova postmortální přítomnost v domě je ostatně rovněž takovým vláčením minulosti za sebou: příznačně teprve po smrti Zacha si s ním Róza spoustu věcí opravdu natvrdo a konečně i rovnoprávně vyříkává, vzájemně se oba trýzní s jakousi definitivností, která se v tom slzavém údolí ukáže být aspoň očistná. Neboť ve vyhroceném vztahu Zacha a Rózy dojde v závěru hry k uvolnění a snad i ke konečnému smíření oněch manželů, kteří si dávali tolik zabrat. Aspoň že tak. Jde totiž o dialog, v němž téměř nedochází na obligátní "smích skrze slzy". (Každopádně nedoporučuji návštěvu zrovna této hry v typově obdobné situaci, v níž jsem se na premiéře ocitl já - v den, kdy jsem se dozvěděl, že mi zemřel blízký spolupracovník. To potom nastává v "Činoheráku" vážně drsná tečka za takovým dnem.)
Činoherní klub - Felix Mitterer: Moje strašidlo. Blanka Bohdanová a Stanislav Zindulka.
Nenadbíhání
Mittererovo Moje strašidlo se poněkud vymyká z nynějšího repertoáru Činoherního klubu, který produkuje především velmi vysoký populár, možná se dá říci "komedie plné omylů", kusy chytré, nepodlézavé, ano i tragické, ale vždy divácké, inscenované s důrazem na hereckou akci, na (v dobrém slova smyslu) pestrost a umnou dávkovanost jevištního dění. Inscenace Ve Smečkách dokáží "hrát" i velmi temnými tóny, z novějších čísel jmenujme hru U kočičí bažiny irské dramatičky Mariny Carr, avšak Mittererovo drama je v kontextu repertoáru této scény přece jen kusem krajním.
Činoherní klub - Felix Mitterer: Moje strašidlo. Blanka Bohdanová.
Činoherní klub - Felix Mitterer: Moje strašidlo. Blanka Bohdanová.
Hráno je bez přestávky, kromě domovského Stanislava Zindulky (1932) režisér Martin Čičvák obsadil hostující Blanku Bohdanovou (1930) a "atmosférického" sekundanta jim dělá v hloubi jeviště usazený buď Petr Kofroň, autor hudby, nebo alternující muzikant Peter Mahrik. Hudebníkem vyluzované tóny a zvuky podtrhují záhrobnost a morbidnost scén: je to tak něco mezi skřípěním seschlých a zkřivených vrat v polorozpadlé márnici a kvílením meluzíny mezi náhrobky, prostě promluva přízraků. V intencích toho je nastaveno svícení scény – převážně potemnělé, stažené, dušičkové. Scénografické řešení posadil Tom Ciller rovněž někam mezi život a smrt: polozpadlé zdi Rózina příbytku, hromada spadaného podzimního listí, z níž na vdovu nedlouho po jejích úvodních slovech "vybafne" strašidlo – manžel s ohořelou tváří, zapopelená figura, která ovšem záhy vykazuje až odpudivé množství energie a dotěrnosti…
Činoherní klub - Felix Mitterer: Moje strašidlo. Stanislav Zindulka.
Režisér Martin Čičvák odolal "vstřícnému" pokušení učinit z dialogu Rózy a Zacha takzvaný herecký koncert pro Blanku Bohdanovou a Stanislava Zindulku. Výkon obou je směrován tématem, vzájemným nasloucháním, nikoliv líbivými gesty primárně směřujícími do publika. Nelze ale říct, že projev obou je zcela identicky stavěný a totožně dobrý. Bohdanová ztělesňuje ženu unavenou desítkami let manželských soubojů, její hlas všechnu tu bolest už nesvede vykřičet, gesta má zpomalená, chce se jen opřít o futro a být; tohle všechno herečka vyjadřuje s pro sebe typickou grácií, po způsobu ovšem očekávatelném. Zindulka překvapuje či spíše udivuje: tělesně je zpevněnější a jakoby mohutnější než v jiných svých rolích na jevišti Činoherního klubu, vtiskl postavě rozměr téměř monstra. Přiznávám, že v psychickém stavu, v němž jsem inscenaci navštívil, a na místo, kde jsem seděl (předposlední řada), dolehl ke mně a na mě Zindulkův výkon o poznání intenzivněji než kreace Bohdanové.
Felix Mitterer v mladších letech
Rakouský dramatik Felix Mitterer
Asi by bylo lépe netleskat
Potlesk dokáže být rušivá konvence a Moje strašidlo je toho příklad. Vlastně se po skončení téhle inscenace nechce tleskat; anebo jen málo. Postavy po odehrání Mittererova příběhu "o lásce a nenávisti až za hrob" by měly odkráčet ze scény, vytratit se – a diváci by ve velmi pozvolna rozsvěcovaném hledišti měli chvíli posedět a pak se rozejít. To je jeden, a podstatnější důvod pro takové ticho. Divadelní představení jako svého druhu kontemplace.
Tím druhým důvodem je ovšem získaný dojem, že jsme shlédli nikoliv dílo, které ušlo pouť odněkud někam, nýbrž jeden monstrózní statický obraz (a tleskat po shlédnutí obrazu je zkrátka zvláštní). Z hereckých výkonů zklamáni být nemůžeme, nicméně během inscenace nabudeme dojmu, že dialog Rózy a Zacha se prostě nemůže zásadně někam pohnout, že bude doveden do konce, který už přece nemůže být horší než ten strašlivý začátek jejich jevištního potýkání.
Činoherní klub - Felix Mitterer: Moje strašidlo. Blanka Bohdanová a Stanislav Zindulka.
O inscenaciFelix Mitterer: Moje strašidlo Hrají: Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1. Premiéra 22. dubna 2010.
|
