Před několika dny se vrátil z psychiatrické léčebny na Karlově náměstí v Praze - kvůli těžké depresi a vyčerpání strávil měsíc a půl v uzavřeném oddělení. Na stejné klinice se kdysi léčil z maniodepresivní psychózy i Miloš Kopecký.
O stůl před kavárnou pleskaly kapky deště, Petr Muk k němu usedl a zahleděl se do dálky. „A pak se oběsíme,“ žertoval při focení.
„Počasí vypadá sice jako podzim, ale mně je dobře. Díky antidepresivům. Beru hned troje,“ říká jedenačtyřicetiletý zpěvák. Mluví tiše a pomalu. I když se snaží občas usmát, vypadá hodně unaveně. „Už zase pracuju naplno a umím se radovat ze života,“ dodává Muk.
* Co vám teď dělá největší radost?
Jsem s manželkou. Raduju se i z maličkostí: třeba z procházky se psem. Nedávno jsem měl první vystoupení po pauze - tréma obrovská, ale těšil jsem se a dopadlo to skvěle. Dřívější pocit, že se mi nikam nechce a že mě nic nebaví, je pryč.
* Jak vám bylo, když jste se rozhodl, že půjdete k psychiatrovi?
To rozhodnutí jsem úplně neudělal já. Vlastně mě přesvědčila manželka a dcera. To ony mě tam dovedly. Mně se nikam nechtělo, měl jsem pocit, že to je zbytečný. A když už, že tam jdu tak na jeden den. Nakonec to bylo asi na poslední chvíli.
* Jak jste se tenkrát cítil?
Absolutní dno.
* To znamená?
Několik týdnů jsem se probouzel pravidelně ve čtyři v pět ráno úplně zpocený. Nemohl jsem spát a přitom jsem neměl energii vyhrabat se z postele. Propadnul jsem se do stavu, kdy jsem přestal komunikovat, nejedl jsem, zhubnul jsem o deset kilo. Ten první týden na klinice se to ještě prohlubovalo - všechno mě štvalo, byl jsem podrážděný, nebyl jsem schopný sníst ani lžíci polívky. V kapačkách jsem dostával antidepresiva a živiny, ale trvá měsíc, než začnou léky pořádně působit.
* Přišel jste na důvod, proč vás deprese přepadly zrovna v období, kdy byste měl být šťastný? Dotočil jste novou desku, oženil se a dozvěděl jste se, že čekáte dítě...
Těžko říct. Najednou jsem se bál, abych zvládl všechny povinnosti, které se na mne navalily. Do toho hypotéka na byt. Poslední půlrok jsem žil ve velkém napětí - stihnul jsem šedesát vystoupení, často jsem se vracel domů hodně po půlnoci. Od dubna jsem nemohl spát, ráno jsem byl bez sil, připadal jsem si šíleně líný, zároveň jsem cítil tlak, že nestíhám. Nějak jsem se ten den rozjel, ale pak už jsem se těch úzkostných stavů nezbavil, ani když jsem splnil všechny úkoly. Ta deprese je pak už nezávislá na okolních věcech, prostě trvá. Naprostá beznaděj.
* Přemýšlel jste o sebevraždě?
Nechci o tom mluvit, je to hodně intimní věc. Naštěstí je to pryč.
* Už jste zažil podobnou beznaděj někdy předtím?
Kvůli depresím jsem už jeden kolaps měl. V roce 1993 jsem natáčel se Shalomem klipy v Izraeli, ale nerozjelo se to tak moc. Tehdy jsem to překonal prací. Což asi byla chyba. Kdybych šel k doktorům dřív, nemuselo všechno dojít tak daleko. Jenže jsem se přirozeně styděl. Přece nejsem blázen, říkal jsem si. Ty návaly špatných nálad a nočních úzkostí mě ale čas od času přepadly.
* Jak jste to řešil?
Pomocí špuntů do uší a prášků na spaní i na uklidnění. Rohypnol, stilnox, lexaurin - bral jsem to stejně jako spousta lidí ze showbyznysu: umělců i manažerů. Ale to nejde dělat často, ty prášky jsou silně návykové. Někdy jsem si dal pivo, víno, jen občas nějaké panáky, ale každopádně: druhý den mi bylo ještě hůř. Amatérské léčení není dobrá cesta.
* A drogy? Někteří zpěváci proti melancholickým náladám bojují tím, že si zakouří marihuanu, ale ta nemoc ještě zhoršuje. Podle psychiatrů může dokonce depresi nastartovat.
To může i trip s LSD.
* To byl váš případ?
Při tom posledním kolapsu rozhodně ne.
* A předtím?
Sedm let jsem jezdil s protidrogovými pořady a myslím si, že by lidi ze showbyznysu neměli o svých drogových experimentech moc mluvit.
* Proč? Nebyli by pak vzorem?
Jejich cesta ven je jednodušší, protože mají peníze - Rolling Stones si jezdili čistit krev do Izraele. Eric Clapton se zavřel někde na statku a dostával se ze závislosti na heroinu. Dave Gahan z Depeche Mode si platil odvykací kúru. Několik kolegů mluvilo o tom, co prožili a že s tím sekli, a když je pak vidím, že do toho zase spadli, je mi z toho smutno. Někdy to vypadá, že je hrozně jednoduchý se z toho dostat, ale je to jinak.
* Tak popište, jaké negativní věci jste s drogami zažil.
Sex Pistols - baskytarista mrtvej - heroin (reaguje Petr Muk na hudbu, která hraje z rádia). Drogy nechci rozebírat. Jen řeknu, že je lepší s nimi nezačít. A že když kouříte marihuanu, neberte k tomu tvrdší drogu: kokain, pervitin nebo extázi. Akdyž už to berete, nepoužívejte jehlu.
* Prožil jste víc než měsíc na psychiatrické klinice. Jaký jste si odnesl nejsilnější zážitek?
Zažil jsem na pokoji lidi v naprosté manické fázi, a to bylo šílený. Přes noc seděli na posteli nebo pobíhali. Když se nějaký pacient počural - bral silné prášky na spaní - tak se kolem něj točili a snažili se mu pomáhat, což mu bylo nepříjemný. My ostatní se vůbec nevyspali.
* Vaše diagnóza je prý rovněž maniodepresivní psychóza?
To bych nerad rozebíral, ale doufám, že nikoli. I když výkyvy nálad zažívám docela často. Někdy pro mě byl problém jít na nákup a pak byla období, kdy jsem skupoval všechno - od knížek po oblečení. Už v dětství jsem někdy jako exhibicionista bavil návštěvy, v noci se probouzel s euforií - těšil jsem se do školky, a jindy jsem byl zase introvert.
* Jak vypadá den v léčebně?
Má řád, ocenil jsem, že v osm je snídaně, v deset večerka. Úzkosti, deprese, nespavost - na vše dostanete lék. Když je vám líp, zapojujete se do terapií - pracujete na zahradě, cvičíte, malujete. Já jsem bohužel nemohl vycházet. Až zpětně jsem se dozvěděl, že před dveřmi čekali bulvární novináři. Kvůli nim museli zalepit okénko do našeho pokoje.
* Co jste tam dělal? Četl?
Nosili mi knížky, ale měl jsem velký problém se soustředit. To jeden pacient psal zážitky a má pětisetstránkový deník. Četl nám z toho a bylo to docela zajímavé.
* Vy byste zase mohl napsat nějakou píseň.
Ze svých melancholických nálad jsem čerpal vždycky - proto jsou některé molové, třeba píseň Pastýř stínů. Ale píseň z psychiatrické léčebny? Nevím, beru to jako prohru.
* Prohru?
Zklamal jsem. Dva měsíce jsem neplnil funkce, které se ode mě očekávají. Přestal jsem vydělávat. Nemohl jsem pomáhat těhotné manželce, kvůli mně stála kapela.
* Ale to přece není prohra! Prohra by byla, kdybyste se nešel léčit.
Taky si to takhle rozumově zdůvodním, ale stejně si občas myslím něco jiného... Naštěstí už se zase umím radovat a vnímám život očima normálního člověka.
