Mariky Gombitové si lidé všimli už koncem sedmdesátých let, kdy měla hit Vyznanie. Publikum sledovalo její úspěchy s kapelou Modus a drželo jedné z nejoblíbenějších československých zpěvaček palce, když bojovala s následky autohavárie z listopadu 1980.
Zranění zpěvačku připoutalo na pojízdné křeslo, z paměti lidí však nezmizela. Na začátku prosince získala slovenského Stříbrného slavíka, připravuje nové album a zvažuje nabídky na koncertování v Česku. S Gombitovou exkluzivně pro MF DNES hovořil její dlouholetý kolega, zpěvák Miroslav Žbirka.
Proč jsi v poslední době tak málo vystupovala na veřejnosti?
Těch důvodů, které mě nutí vystupovat a nahrávat míň než dřív, je víc. V prvé řadě za to může můj ne příliš uspokojivý zdravotní stav, ale také vysoké finanční náklady, které od zpěváka současná populární hudba vyžaduje. Jsou věci, které si nemohu dovolit a chápu je jako svoje limity. Vždy musím dobře zvážit, jestli případná rizika, která by ohrozila mé zdraví, stojí za to. Má umělecká dráha se pak odvíjí od možností, které mám.
Na mé nové album Dúhy jsme společně nahráli duet Tajnosľubná. Co ti dodalo chuť do další práce?
Určitě to byly dvě věci. Začala jsem se cítit o něco lépe a pak také přišla nabídka od tebe a od autora textu k Tajnosľubné Kamila Peteraje. Velmi mě to potěšilo, při nahrávání jsem zažívala tu samou atmosféru jako kdysi. Byl to pro mě vzácný okamžik plný pozitivní energie. Doufám, že je to na mém zpěvu poznat.
Písnička vznikla v tvém obývacím pokoji v improvizovaném studiu. Jak se ti zpívalo?
Nám se spolu vždycky zpívá dobře, ne? Naše hlasy dobře ladí a po písničkách V slepých uličkách a Nespáľme to krásne v nás, které jsme spolu udělali dříve, se od nás tak trochu žádalo, abychom udělali něco do třetice. Jsem ráda, že nám to spolu znovu vyšlo.
Budeme se teď vídat častěji? Plánuješ koncerty, album...
Já nikdy nic neslibuji lehkovážně dopředu. Moje další účinkování není závislé jen na mé vůli, ale hlavně na mém zdraví. Nikdy jsem nic, co souvisí s vystupováním, nebrala na lehkou váhu. Mám prostě ráda, když jsou věci dotáhnuty až do konce. Jednak to patří k mé povaze, ale hlavně je v tom úcta k divákovi a k hudbě. Myslím, že to publikum dokáže poznat a ocenit. Písničky přece žijí v našem publiku – jak jinak by mohly přežít zkoušku časem a oslovovat další generace? Asi jiná nebudu. Buď něco dělám na sto procent a ještě nějaké to procento k tomu, nebo raději nic.
Lidé v Česku se mě na tebe stále ptají. Najdeš si čas a zazpíváš tam taky?
Uvidím. Nabídek mám mnoho a udělám vše pro to, abych se potkala se svými českými příznivci. Jsou velmi vřelí a píší mi krásné dopisy. Ráda se s nimi uvidím také proto, že mě publikum v Česku mnohokrát psychicky podrželo. Já se považuji za československou zpěvačku a jsem ráda, že mám takové silné zázemí.
Jak jsi vůbec prožívala rozpad Československa?
Nemám tak velký kontakt s okolním děním jako běžní lidé. Ale doufám, že to přesto nenarušilo to nejdůležitější – lidské vztahy. V Česku mám mnoho přátel, se kterými si občas voláme. Nedovedu si představit, že bych žila bez české kultury. To se týká i populární hudby.
Co jsi dělala v letech, kdy jsi byla mimo scénu?
Hlavně jsem komponovala a připravovala si materiál pro nové album. A samozřejmě jsem se věnovala věcem, které souvisí s mým hudebním obzorem. Snažím se orientovat se v populární hudbě a v umění.
Nahrála jsi nějaké nové písničky?
Nebylo jich moc, všechno to vesměs byla dueta s tebou. Ale snad to v budoucnu napravím.
Jak to děláš, že máš neustále tak skvělý hlas? Máš na to nějaký recept?
Stále zpívám, pokud možno každý den. Studovala jsem u pana Tugendlieba a ten mě naučil, že hlas je nástroj. Je zapotřebí neustále ho udržovat, protože je živý. Vždy jsem si svědomitě udržovala techniku.
Jací jsou tvoji fanoušci?
Mám úžasné a hlavně věrné fanoušky. Píší mi a vždy mají radost, když něco vydám. Jsou živým zrcadlem mé tvorby. Vždy si říkám: "Mariko, tyhle lidi nesmíš zklamat." Doufám, že to nevyzní neskromně, ale já se vždy snažím komunikovat prostřednictvím písniček na hlubší pocitové úrovni. A mí fanoušci to vycítili a stále k nim přibývají mladší. Je to velmi povzbuzující.
Sleduješ slovenskou hudební scénu? Co třeba říkáš na soutěž SuperStar?
V hudbě stále nejvíc uznávám své generační kolegy. Co se slovenské SuperStar týká, myslím, že jako zábavný televizní pořad není špatná, ale nedovedu říct, jestli z ní vzejde nějaká skutečná hvězda. Zřejmé to bude tehdy, až ustane ten velký reklamní tlak, který okolo soutěže je.
