Proč jste nejela i pro svou hereckou trofej do San Sebastiánu?
Nemohla jsem. Volali mi tu zprávu a hned se ptali, jestli mám čas, jenže já jsem v sobotu natáčela česko-albánský film Smutek paní Šnajdrové, scény s hlavním albánským hercem, a to nešlo vyjednat, přesunout, uplatit. Ale já to mám tak, že pokud pro cenu můžu jet, beru ji jako životní úspěch, když jet nemůžu, přesvědčím sama sebe, že tak podstatná není.
Ale do Atén jste se den poté na poslední chvíli vydala?
Neděle byla sice mým jediným volným dnem, kdy jsem mohla být s rodinou, ale ráda ho obětuju. Režisér a producent jsou ve Španělsku, tak převezmu řeckou cenu za Štěstí v zastoupení všech, kdo na něm pracovali. Ten film si to zaslouží, ale jeho úspěch mě těší hlavně kvůli Bohdanovi Slámovi. Teď se mu zúročuje, že byl tak nekompromisní ve svých nárocích i v životních rozhodnutích. Tím vůbec nechci říct, že by snad byl tvrdý, ale rozhodně nikdy nic neošidil. Vybíral si ty složitější cesty a poctivost, kterou do Štěstí vložil, je teď znát.
Poznala jste už během natáčení nebo při premiéře coby divák v kině, jak výjimečný film přichází na svět?
Nevím sice, jestli jsem to plně pocítila při natáčení, dojížděla jsem tam, ale byla jsem si vědoma, kam se film vyvíjí. A v kině – přiznám vám i ten největší trapas – jsem brečela. I nad svou postavou. Vím, že dneska už bych ji takhle nemohla hrát.
Proč?
Protože mi připadá hrozně odporná, nenávistná, zlá. Tak strašně ubližuje svým dětem. A já už jsem sama matkou, mám syna Bruna – prostě dneska už bych takovou postavu nechtěla ani nedokázala zahrát.
