V posledních dvou letech hrála v deseti filmech, nejvýraznější byla služebná Griet v Dívce s perlou, turistka v Tokiu v komedii Ztraceno v překladu nebo dívka, která musí volit mezi otcem a přítelem ve filmu V dobré společnosti.
A v kinech je krásná Scarlett Johanssonová znovu. Tentokrát bojuje o život v akční sci-fi Ostrov, odehrávající se v utopickém světě plném klonů. A ve svém pracovním diáři má i nadále plno – teď natáčí s autorem Neúplatných Brianem De Palmou, příští rok začne točit s Woodym Allenem.
Role v komedii Ztraceno v překladu, která vás proslavila po celém světě, pro vás byla asi hodně důležitá.
Ze začátku jsme si všichni mysleli, že na tohle nikdo chodit nebude, takže jsme tak trochu natáčeli pro radost. Jenže lidem se to nakonec líbilo, a tím se změnil i můj život. Dostávám nabídky na hlavní role.
Třeba tu ve sci-fi Ostrov, která je nyní v kinech. Čím byl výjimečný?
Každé natáčení je vysilující, ale tohle bylo zvlášť, protože jsme denně museli naběhat až čtrnáct hodin, mezitím byl jen krátký oddech. Když jsem četla scénář, připadal mi úžasný. Jenže pak jsem pořád dokola běhala půl kilometru, přitom na mě pořád někdo padal nebo na mě něco házel. A půvab byl ten tam. Samozřejmě jsou i výjimky, to když třeba vedle vás stojí Ewan McGregor.
Jaký je?
Na rozdíl ode mne přišel připravený – svaly mu pod bílým oblekem hrály. Vypadal fantasticky a je navíc i skvělý herec. Legrační, okouzlující, šarmantní, dokonalý manžel a tak dále. A já jsem s ním mohla být pět a půl měsíce!
Ztraceno v překladu byl nízkorozpočtový film, Ostrov je velká hollywoodská produkce. Když jste ji teď okusila, budete mít na malé filmy ještě chuť?
Filmy rozlišuji podle toho, jestli jsou udělané dobře, nebo ne. Jedním z mých nejoblíbenějších je Jurský park – jenom proto, že je tak fantasticky natočený. Umí to, co by měly dokázat všechny filmy: vytrhnout diváky na pár hodin z reality a nechat je prožít příběh z vysněného světa. Víte, já se nikdy nedívám na to, jaký má film rozpočet. Peníze ještě neznamenají skvělý film. Ztraceno v překladu byl skromný film, který uspěl, jiné velkofilmy zase propadly. Pro mě je hlavní, jestli film umí zaujmout a pobavit.
V poslední době natáčíte jeden film za druhým. Kdy čtete scénáře?
To byste byl překvapen, kolik času mi zbude mezi scénami v maskérně, v šatně nebo když čekám ve svém obytném voze. Tam není co dělat, tak si čtu.
Co je vašemu srdci bližší? Komedie, akční filmy, sci-fi...?
To neřeším. Sama se ráda dívám na všechno, takže mi stylová pestrost nevadí ani při práci.
Film Ostrov se odehrává v klonovaném světě. Dokážete si představit, že byste měla vlastní klon?
Jak bych se k němu chovala? Asi jako k rovnocennému partnerovi. Chodili bychom spolu do kina a na večeři. Především bych ho chápala jako člověka, ne jako robota. Věřím, že každý máme vlastní genetický tvar a v tom bychom my dva byli jiní. Horší by bylo, kdybych o něm nevěděla. Potkat někoho úplně stejného na ulici, to bych asi utekla a už nikdy nevylezla ven z domu.
Co si vůbec o klonování myslíte? Je to spása pro lidstvo, nebo jeho překážka?
Asi by se dalo využít pro dobro i zlo. Pokud výzkum kmenových buněk může pomoci třeba při léčení Alzheimerovy choroby, je to vynikající. Na druhou stranu lze argumentovat, že si zahráváme s budoucností. Pro mě je třeba těžké si představit, že by si lidé mohli vybrat barvu očí svých dětí. A pak tu jsou věčné obavy ze zneužití něčeho takového. Člověk může být v jádru ďábel a určitá technologie mu může dát velkou moc. Na druhou stranu, stejně tak lidem, kteří chtějí pomáhat.
A teď žertem – kde byste se s chutí nechala svým klonem zastoupit?
Chtěla bych, aby za mě chodil každý den do tělocvičny. A chtěla bych, aby na sebe uměl strhnout pozornost, když si objednávám pizzu.
Narážíte na to, že jako jedna z nejžádanějších hereček současnosti nemáte chvíli klid? Počítala jste s tím?
Na to se nejde připravit. A těžko se na to zvyká, protože vy vlastně jdete nakupovat, jako jste chodil léta předtím, ale najednou vás u toho někdo zvenku fotografuje. To není normální. Na to fakt nejsem připravená, je mi to hodně nepříjemné.
Vede to k tomu, že se zabarikádujete ve vlastním světě?
Nevím. Zatím je mi dvacet a jen těžko to zvládám, uvidím, jak to půjde dál. Mluvila jsem o tom s řadou herců, ti na to mají jeden lék. V okamžicích, kdy jsou na ně lidi zlí nebo je obtěžují, snaží se myslet na to, že jsou na dovolené na Havaji. Tohle se ještě budu muset naučit, abych se nenechala tak lehce rozhodit.
Vy ale pořád utíkáte k práci. Prý jste dokonce workoholik.
Je pravda, že když nepracuji, tak nevím, co se sebou. Takže mám radši pořádný zápřah.
A když se přece jen volno najde?
Pracuji pro společnost Oxfam, což je oxfordská podpora boje proti hladu. V nejbližší době bych měla jet na Srí Lanku a do Indie, abych tam její program propagovala. Když mám čas, tak takhle ráda pomůžu. Navíc mi to umožní odpočinout si od přemýšlení, jaký účes a make-up mám mít zítra na sobě od půl šesté od rána.
