Všichni vyšli ze sálu uslzení, přiznejte: i vy jste uronil mužnou slzu?
Já jsem dojímavý člověk, čili přiznávám: ano, byly chvíle, kdy jsem musel nasadit veškeré zbraně zbytkového cynismu.
Takže opravdu i muži pláčou?
Někteří se k tomu i rádi přiznávají.
Ovšem vy pláčete u filmu, ve kterém hrajete.
Ale ne u svých scén. Vzpomněl jsem si, jak se můj táta dojal v divadle na premiéře, kam jsem ho vzal. Ptal jsem se ho: Ty jsi brečel? A on mi vysvětlil: To nebrečím já, Bolečku, to ten stařec, co mě obklopuje.
Ve Štěstí máte téměř otcovský vztah k nápadníkovi své dcery Pavlu Liškovi, s nímž vedete v hospodě úžasné hovory. Prozraďte, jaká velká moudra se vlastně probírají v chlapské hospodské pospolitosti – kromě filmového "sex nezastavíš"?
Především takový ten děs nad společnou prázdnotou. Taky existují typy, které se uchylují k recitaci poezie. Divila byste se, kolik chlapů zná třeba Seifertovo Mamince! A vrcholem téhle sounáležitosti bývá okamžik, kdy se verše improvizují. To je to správné sladkobolno! Naštěstí ráno si to nikdo nepamatuje, takže skuteční básníci zůstávají ušetřeni konkurence.
Štěstí může mít smůlu, že na film smutný a zároveň pozitivní se lidi nepohrnou. Jak byste je přesvědčil?
Běžte se podívat na smutek, který cítíte i vy a možná o něm ani nevíte.
Co když namítnou, že mají vlastních smutků dost?
Ale ten film by si to zasloužil. Když je řeč o divácích: v našem představení Garderobiéra si Milan Lasica přidal krásnou větu. Já cituji kamaráda, který říkal, že nezáleží na tom, kolik lidí přijde a jestli se smějí, protože on ví, že je v sále vždy aspoň jeden, který mu rozumí, a pro toho hraje. Načež Lasica prohodí: Divadlo pro jednoho diváka? To nemohl být soukromník.
Ve Štěstí jste se potkal se silnou generační trojicí herců Liška–Vilhelmová–Aňa Geislerová. Kdybyste je měl coby valašský král učinit následníky, jak byste je podělil?
To bych musel opravdu rovným dílem na třetiny, jen ohleduplně, s lehkým příklonem k Liškovi. Protože on by se mi nejlíp postaral o koně. Ne nadarmo se dívkám dává věno a mužům dědictví.
To je nespravedlivé.
Nespravedlivé, ale ne nadarmo. Takové starozákonní.
Čeká vás putování po premiérách Štěstí. Budete jezdit spíše po domácích kinech, nebo vyrazíte do velkého světa na zahraniční festivaly?
Spíš bych zůstal doma. Ve velkém světě už jsem byl se Zapomenutým světlem v Palm Springs. Imigrační úředník, černoch, tedy Afroameričan, ať jsem korektní, mě vyslýchal. Kam jedeš? – Na festival. – Co tam budeš dělat? – Já hraju ve filmu. – Co tam hraješ? – Kněze. – S tímhle účesem? – Mně už vlasy za ty dva roky od natáčení dorostly. – A nějaké pozvánky máš? – Tak jsem mu je ukázal, načež mi řekl: Tak běž! A nasaď úsměv jako náš Robert De Niro!
Čí úsměv se učíte teď?
Svůj vlastní. V chystaném filmu Věry Chytilové mám hrát blázna, který si myslí, že je Bolek Polívka.
