"Bombardování Grozného bylo nejhorší, tam se nebral ohled na nikoho," říká křehká nenápadná žena.
Zbylo jen jméno na nároží
Tehdy, v polovině devadesátých let, si založila sešit. Jeden mrtvý jedna čárka. V zimě roku 1995 totiž přijel do Grozného Sergej Kovaljov, ruský ochránce lidských práv. Chtěl monitorovat oběti z řad civilního obyvatelstva.
"Plížil se s nějakou komisí ve sklepích pod městem. Když bombardování přestalo, vylezl, běhal po márnicích a počítal mrtvé. Já jsem jezdila s ním a dělala jsem si ty čárky. To byly stovky mrtvých lidí," vzpomíná válečná zpravodajka.
Pak jí došlo, že čárkování nemá smysl. "Když je to jeden mrtvý, kterého jste znal jako živého, je to mnohem horší, než když je to masový hrob, který otevřou a v něm je padesát koster," uvažuje nahlas.
Přesně ten první případ zažila na vlastní kůži s Cynthií Elbaumovou. Dva dny před Vánocemi, 22. prosince 1994, zabila americkou novinářku a fotografku bomba v Grozném.
"Stála sedmdesát metrů ode mne. Bylo to ve dne. Tehdy jsme ještě byli lační. Když se něco dělo, hned jsme tam běželi. Takže jsme se byli podívat na bombardování tržiště a Rusové to hodili na to samé místo jako předtím. Nevím, jestli to dělali schválně."
Dnes má Cynthie Elbaumová v Grozném ulici, ale na nároží mohlo být úplně jiné jméno; novinářů tam tehdy byla řada. "Je to náhoda, že se vám nic nestane. Mně je to taky divné. Člověk si to ani neuvědomuje - až když zabijou novináře, dojde vám, že vůči tomu nejste imunní."
Díky za ten puč
Ale na to všechno si zvyká už od třiadevadesátého. Tehdy odjela nezkušená osmadvacetiletá Petra Procházková do Ruska a tam se začaly dít věci: neúspěšný pokus o převrat a boj o "Bílý dům" v centru Moskvy. Sotva pár týdnů předtím ještě pracovala v příloze Lidových novin a psala články o antikoncepci a o zdravé výživě.
"Neuměla jsem rusky, neuměla jsem nic. Nikdy jsem nepracovala v zahraniční rubrice, takže se mi kolegové posmívali, ale mně se to hrozně líbilo," vzpomíná na své začátky zahraničního zpravodaje.
Puč, při kterém tekla krev, jí po profesní stránce pomohl. "Měla jsem štěstí. Ti, kdo mi naznačovali, že tam vůbec nemůžu jet, najednou říkali: náš zpravodaj v Rusku. Asi jsem se to naučila." Jenže ani tenhle úspěch Petře Procházkové novinářské místo v Moskvě nezajistil. Najednou se dozvěděla, že se má sbalit.
"Moskva strašně podražila, pro noviny to bylo neúnosné. Co ta rozdělaná práce, říkala jsem. Navíc jsem se seznámila s kolegy ze zahraničí, otvíral se mi svět a bylo mi to hrozně líto."
Takže se rozhodla zůstat. Kolega a novinář Miroslav Štětina přišel s myšlenkou, že založí agenturu a budou prodávat zprávy různým novinám a médiím. Mělo to jednu chybu: peníze na rozjezd museli dát z vlastních kapes. Petra Procházková dala věno po babičce. "Nikdo tomu nevěřil, ale ono se to opravdu podařilo. Takže jsme odešli z Lidových novin a začali se financovat sami."
Válka je živila
A zase jí přála situace, pokud to tak lze v souvislosti s válkou a umíráním vyjádřit. "Nerada to říkám, ale nám vlastně pomohla válka v Čečně, o kterou začal být strašný zájem. V době největší slávy jsme dělali pro Lidové noviny, Českou televizi, rozhlas, rádio Alfa, slovenské sdělovací prostředky a BBC."
V roce 1995 na tom byli tak dobře, že si koupili profesionální kameru a začali točit. První záběry pořízené Petrou Procházkovou byly modré, ale ty další se prodávaly lépe než slova a agentura Epicentrum začala vydělávat. Živila je válka. A občas velmi dobře.
Třeba když se Procházkové podařilo natočit film o veřejných popravách a prodat ho na Západ. "Ale už mě to hrozně unavovalo. Pořád se o válce psalo, pořád jsem tam byla. Viděla jsem, že to k ničemu nespěje, a zasáhla mě marnost mého snažení. Myslela jsem, že ty informace nemají žádný dopad. Což byla mylná představa. Ale sedíte tam, nemáte ohlasy, ani nevíte, co se ve světě děje. V Čečně se pořád bombarduje a střílí a vy dokola píšete, jak toho unesli, támhletu znásilnili, toho zastřelili. Navíc za Putina to novinářům utli a zavedli povolenky k pobytu. A psát o tom z Moskvy byl nesmysl."
Ze všech těchto důvodů se rozhodla zkusit něco jiného a zároveň té těžce zkoušené zemi pomoci. Za peníze, které vydělala filmem o veřejných popravách, koupila dům a začala se v něm starat o čečenské děti. Pojmenovala ho Berkat. "Já říkám, že to znamená štěstí, Čečenci, že je to milosrdenství. Mně se to slovo nelíbí."
Vyhoštění
Dnes se však o dům stará Charita. V únoru 2001 totiž Procházkovou z Ruska vyhostili. Brečela na letišti v Moskvě i na letišti v Praze. V jejím moskevském bytě zůstal veškerý soukromý majetek i technika - video, kamera, přehrávač, střižna... Úhrnem věci za 40 tisíc dolarů. A na Kavkaze manžel Inguš.
Teď se s ním rozvádí. "Vyhoštění z Ruska byla velká rána. Přišla jsem o obživu, i když jako humanitární pracovnice už jsem tolik neměla. Když mě vyhostili, byla jsem na Kavkaze. Dostala jsem na odjezd deset dnů. Musela jsem se vyhrabat z Čečny, zajet do Grozného a zase zpátky. Do Moskvy jsem přijela v pátek večer, byt jsem našla zapečetěný a v neděli večer mi končil termín pobytu. Nikoho jsem nesehnala, takže jsem byt nemohla rozpečetit, a skoro po deseti letech jsem odjela z Moskvy s taštičkou. Všechno mi tam zůstalo."
Po návratu spávala u známých, nějaké oblečení jí dala kolegyně z rozhlasu. "Teď mi konečně z Moskvy přivezli ledničku. Byly v ní potraviny a v pračce prádlo. Moje máma z ledničky odlupovala plíseň. Kromě toho jsem se tu rok potulovala bez práce. Jsem válečný zpravodaj, neumím žádnou pořádnou profesi," vypráví.
Pokoušela se vyhoštění zrušit. Nepomohly dopisy z ministerstva zahraničí ani dopis Václava Havla ruskému prezidentu Putinovi. Tak alespoň dokončila knížku o čečenských ženách a dala podnět k přípravě nedávného turné tanečního souboru čečenských dětí po Česku.
Zase měla štěstí
Loni se Procházková na čas ke své profesi vrátila. Po teroristických útocích 11. září 2001 přišla válka v Afghánistánu. Okamžitě odletěla a zase pracovala jako válečná zpravodajka pro Český rozhlas a pro Lidové noviny. S Jaromírem Štětinou a Libuší Rudinskou tam také natočila tři filmy.
"Z Afghánistánu jsem se vrátila finančně totálně na nule. Šla jsem do Lidových novin a tam se zachovali velmi hezky, nabídli mi spolupráci." Na zaplacení dluhů to však nestačilo.
Jenže... zase měla štěstí. Když bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová dostala cenu od pražské společnosti pro mezinárodní spolupráci a s ní 150 tisíc korun, rozhodla se předat ji právě Petře Procházkové. "Až ty peníze dostanu, asi mi to zachrání život," říká nejznámější česká novinářka.
