Velmi speciální program nese i velmi speciální přípravu, která byla zahájena už o prázdninách.
Hostitelka Hana Hegerová více o koncertu nechtěla prozradit - překvapení je překvapení.
Vystoupení Hany Hegerové a jejích přátel v Národním divadle mělo být původně neopakovatelným zážitkem - už proto, že se podle prvních informací nemělo reprízovat.
Již nyní však prosakují určité zvěsti o tom, že by se celá akce pro obrovský zájem mohla zopakovat na jaře.
Předprodeje vstupenek na slavnostní večer byl zahájen 1. září od 15 hodin v pokladnách Národního divadla a v síti Ticketpro. Po vstupenkách se okamžitě zaprášilo.
GEN: význačné osobnosti dneška
Milovnice svobody Hana Hegerová
Až do listopadu 1989 ji totiž jak říká - provázely jen zákazy a strach. "Sotva jsem přijela do Prahy a přivydělávala si v kavárně Vltava v pořadu, který se jmenoval Písničky pro všední den, hned mi jednu zakázali. Ta písnička byla o naději a tu tenkrát nikdo nesměl mít."
A zpěv, to byl už tehdy pro Hanu Hegerovou celý život. "Neměla jsem totiž žádnou jinou náhradní profesi. Pamatuji si, jak jsem kdysi záviděla Nadě Urbánkové, že je zdravotní sestra a v nejhorším se má k čemu vrátit."
Dvě české babičky
Měkký přízvuk na Hanu Hegerovou po pár slovech prozrazuje, že dětství strávila v Bratislavě či později v Hurbanově u Komárna, ačkoliv obě její babičky pocházely z jižních Čech.
Jedna byla krásná jako z pohádky a "uvnitř celá kulatá", jmenovala se Čelková a bydlela ve Vodňanech. Druhá byla Němka, jmenovala se Rothbauerová, chodila vzpřímeně a vnučka jí v duchu říkala intelektuálka. Proto také malá Carmen navštěvovala německou mateřskou školu. A třikrát týdně balet, to aby byla doma klidnější.
První roli hrála v němčině jako pětiletá. Díky hudebnímu sluchu se lehce učila jazyky, takže později se pustila ještě do angličtiny a hlavně do francouzštiny, neboť - jak říká - "jsem frankofonní, němčina stojí na můj vkus v pozoru i v puse".
V civilu vypadá Hana Hegerová mnohem drobnější než na jevišti. Jako ona říkala své babičce intelektuálka, já ji v duchu překřtil na šamanku. Na krku totiž nosí přehršli amuletů, a když vypráví, hraje si s nimi.
Tvrdí o sobě, že je pověrčivá jako všichni od divadla. Nikdy by třeba nepoložila na šminkovací stoleček v divadelní šatně boty, protože by se na jevišti mohla přebreptnout, a přídavky nikdy nezkouší, aby se líbily.
Několikrát zdůraznila, že nevzpomíná, protože na to nemá čas; co bylo, to bylo. Přesto jsem ji ke vzpomínání nijak pobízet nemusel. Po celou dobu se přitom vlídně usmívala, zřejmě jako ta její druhá babička, a sypala jednu historku za druhou.
Osudoví lidé
"Měla jsem štěstí na osudová setkání," začala rekapitulaci Hana Hegerová. "Poprvé v Bratislavě, kde jsem zpívala v roce 1957 v Tatra revue. Tam jsem potkala paní Ellekovou, pracovnici národního podniku Pražské estrády, předchůdce Pragokoncertu. Chtěla, abych odjela zpívat s cirkusem. Mně se to líbilo, vydělala bych si peníze."
Než se však k němu stihla připojit, cirkus zkrachoval. Paní Elleková ji místo toho pozvala do Prahy a představila dirigentovi Karlu Krautgartnerovi. Ten o ni zájem neprojevil, ale co bylo důležité, byla v Praze.
A zrovna v době, kdy vznikalo divadlo Rokoko. Byl konec padesátých let a začínala slavná éra malých scén, které prolamovaly budovatelský a socrealistický kánon. (Skoro současně vzniklo i Divadlo Na zábradlí, Semafor a Paravan J. R. Picka).
Hana Hegerová přijala nabídku Rokoka a rázem patřila k pražské bohémě. Ostatně ještě o něco dřív natočila s režisérem Krejčíkem svůj první film Frona. Tady potkala slavného fotografa Karla Ludwiga, dříve manžela Věry Chytilové, a ten ji zase seznámil s malířem Františkem Tichým.
Na tu dobu vzpomíná i jinak: "Do Prahy jsem přijela s kufrem, v kterém byly všechny mé věci. V peněžence jsem měla našetřeno 1400 korun. Ubytovala jsem se na Václavském náměstí v hotelu Juliš, ale za čtrnáct dní mi došly peníze. Kolega Ota Žebrák mi nabídl, abych bydlela u jeho matky v Dejvicích na Kulaťáku v nouzovém dřevěném domečku pro stavební dělníky, kde nebylo ani topení. Většinu času jsem tedy trávila v divadle, kde bylo teplo a kde jsem si i prala."
Vlastní cestou
Po roce v Rokoku se chtěla Hana Hegerová vrátit na Slovensko, ale její tehdejší ředitel Darek Vostřel ji přemluvil, aby zůstala. Do divadla pracujících v Žilině, kde začínala, se jí stejně moc nechtělo a v Bratislavě nic jistého neměla.
"Na mé sedmadvacáté narozeniny, 20. října 1958, se vrátil z bruselského Expa režisér Janík Roháč, a to bylo mé druhé osudové setkání. Taky chtěl, abych zůstala v Praze, a já ho poslouchala - ve všem a na slovo. Janík byl nesmírně všestranný, nadaný, pracovitý a měl obrovskou jiskru. Jeho zásluhou jsem se vydala svou cestou. Měla jsem vlastní recitál v Semaforu, začala se vyjadřovat jinak, po svém. Jeho zásluhou jsem také poznala mnoho zajímavých lidí, počínaje Werichem a konče Formanem, Radokem či Horníčkem, se kterým jsem začala pracovat. Zpívala jsem jeho Hovorům H a z toho vznikl recitál H + H."
Někdy v té době také přišla na myšlenku zpívat mužské milostné texty, které pro ni z francouzštiny překládal Pavel Kopta. "Díky tomuto jsem nikdy nebyla ve svém projevu sentimentální. Tak vznikl i překlad La Bohéme: Já se vrátím, přenádherný text."
Při výběru textařů byla zpěvačka Hegerová vždycky neobyčejně přísná. Kromě zmíněného Kopty pro ni psali Jiří Suchý či Pavel Vrba, dnes ještě Michal Horáček.
Chvilka v Paříži
"Předposlední osudové setkání bylo s Bruno Coquatrixem, šéfem pařížské Olympie," posunuje Hana Hegerová vyprávění dál. "V roce 1967 mě objevil v Alhambře, kde jsem zaskakovala za ochořelou Mařenku Novákovou. Mé vystoupení se mu líbilo, a tak mě pozval do Paříže. A pak ještě příští rok na půlroční stipendium. Jenže bylo léto 1968. Když jsem v Le Mondu viděla plánek, jak nás budou Rusové za pár dní obsazovat, hned jsem se vrátila. Měla jsem strach o rodiče a o syna, který se mi narodil ještě v Žilině."
Bruno Coquatrix připravil pro Hanu Hegerovou smlouvu - od podzimu měla jet na turné po Francii a poté vystupovat v jeho pořadu jako sólistka. Odmítla, zrovna tak jako o rok později nezůstala ve známém mnichovském kabaretu Lach und Schiess Gesellschaft ve Schwabingu, kde zpívala.
"Dávali mi tenkrát šest tisíc marek měsíčně, což byly skutečně velké peníze, ale já jsem se vrátila hlavně proto, že se mi nelíbily jejich texty. Kdybych je měla zpívat zbytek života, propadla bych se hanbou. Dělali politickou satiru. To je něco úplně jiného než francouzský Cabaret, zábava s krásnými slečnami."
Doma ji však čekaly zákazy a další nepříjemnosti. Naštěstí s nimi i poslední osudové setkání - s legendární postavou pražské bohémy Vladimírem Vodičkou, ředitelem a zakladatelem Divadla Na zábradlí. Ten ji přijal i s repertoárem. Spolu s Hanou Hegerovou tam v období normalizace mohl režírovat i jinak téměř všude zakázaný Evald Schorm, hrály se tam i dramatizace Bohumila Hrabala. Na zábradlí se také Hana Hegerová dočkala roku 1989.
Den pro hvězdu
Na svůj recitál v Divadle Na zábradlí chodívala o dvě hodiny dřív. Tradiční muzikantská nechuť ke zkouškám není její problém. Ke své práci a hlavně k publiku přistupuje odpovědně. V hlavě má přesnou mapu gest a mimiky na celé představení. Když jednou kameraman poškodil část natočené písničky, užasl, když při opakování zjistil, že se pohyby Hegerové téměř přesně kryjí s původními záběry.
"Když mám představení třeba v Bratislavě, přijedu vždycky o den dříve a už na místě spím. Chci mít ten den, kdy zpívám, úplný klid a pohodu. Pro sebe tomu říkám den pro hvězdu. Nepřipouštím si starosti a snažím se dostat do pozitivní nálady. To je důležité pro večerní start, abych odevzdala publiku to nejlepší, co ve mně je. Až potom přijdou na řadu zkoušky s mou 'filharmonií' - vždycky v divadle, kde zpívám, abych do sebe nasála to prostředí."
Po roce 1989 vydala Hana Hegerová jedenáct CD desek: Lásku prokletou, Ohlédnutí či dvojalbum Rýmování o životě. "Její výrazové rozpětí sahá od ztemnělé shakespearovské osudovosti k periferní frašce velkých hlasových gest, od jímavého smutku potrhlých klaunů z Felliniho Silnice až ke křiklavému sentimentu zamilované cikánky," napsal o ní hudební kritik Jiří Černý.
Ona sama říká: "Zpívám písmenka, ne noty. Vnímám hlavně své nedostatky a těžce prožívám chyby, o kterých vím." I to je v modulaci hlasu a gestech Hany Hegerové cítit.
