Jak dnes vypadá pracovní týden Stelly Zázvorkové?
Já nevím, co na mně vidí, skoro každý den jsem někde. Hraji v komediálním představení Tanec mezi vejci, hraji taky Marii Terezii v Milá máti, drahá dcero - to je o jejích posledních dnech. A jezdím po celé republice, i na Slovensko, tam mám pořad s Michalem Dočolomanským. Ale když se mě zeptáte, co mám zítra, a já nebudu mít svůj notes, tak nevím. Já se v těch svých skoro jedenaosmdesáti letech soustřeďuju na okamžik a ten je můj.
Jak se to dá zvládnout?
Nemám žádný recept, žádný tajný čaj. To mám naštěstí dané. Myslím, že každého člověka udržuje jeho práce, jeho činnost, protože jakmile jenom trošku vynecháte, tak už se k tomu nevrátíte. A pak - já jsem byla nespavé dítě. I v dospělosti jsem spala tak tři hodiny denně a vůbec mi to nevadí. Teď mi stačí tak šest hodin.
Čím se tedy dobíjíte, když ne spánkem?
Chtělo by se mi říct chlastem, ale to si nemůžu dovolit, že jo... To je jen vtip. Ve svém věku už se nemůžu objevit ve společnosti nadrátovaná. Výjimečně si dám skleničku, když mě svedou po představení. Teď už to není tak, jako když jsem říkala Menšíkovi nebo Sovákovi: Kluci, přišli jsme o pověst, o peníze a možná i o zdraví. Ale byla to ohromná legrace.
V á n o c e m á m r á d a
Těšíte se na svátky?
Ano, jistě. Nemůžu pochopit, že někteří lidé mluví oVánocích tak trošku s pohrdáním. Je to tradice a to je něco, co drží národy pohromadě. To není volno, kdy by si lidi mohli vyhodit z kopýtka. Je to skvělá příležitost být uprostřed rodiny, známých. Vzpomenou si na tyhle chvíle, až jednou odejdu. I když naše rodina už velice prořídla a já mám vlastně už jenom svého synovce.
Jak vypadají ty vaše svátky?
Jsou samozřejmě provázeny dobrým jídlem. Na Vánoce jsem doma. Už nelejeme olovo a nepouštíme ořechy, ale míváme tradičně kapra. I když... letos to bude losos, pěkně dušený a dopečený na grilu. Cukroví sama už nepeču. Ale jak ho vidím, nikomu nedám. A prostě ho, promiňte mi ten výraz, sežeru.
Vzpomenete si na to, jak vypadaly vaše Vánoce v dětství?
Ale ano, pamatuju si pár zážitků. Můj tatínek byl architekt a bohém. A takovým lidem utíkají hodiny daleko méně než těm ostatním, co na ně čekají se štědrovečerní večeří. Pamatuju se, jak jednou přišel na Štědrý den pozdě, upadl rovnou v předsíni a na svoji obranu řekl: Tak co, Stelluško, jak se ti líbilo divadýlko? Ale my jsme ještě dárky nerozdávali.
Stalo se vám, že jste jako dítě byla zklamaná z dárků, jako v té scéně z filmu Pelíšky, kdy váš vnuk dostal vojenské boty, které nechtěl?
To byla hrozně dojemná scéna. Dětem se mají dávat praktické dárky, ale musíte jim dát i něco pro radost. Mně se to nestalo, můj otec vždycky uhádl, co chceme. Maminka naopak určitými věcmi trestala. Nařídila mi, abych šla za tatínkem a řekla mu, ať mi koupí cvičky. A tatínek řekl: Na cvičky maminka ještě má, pojď, já ti koupím brož. Věděl, že ji naštve. Brož mám dodneška, a kde jsou cvičky...
Váš vztah s maminkou nebyl zrovna ideální.
Maminka si s tatínkem přestala rozumět, a tak se tatínkovi i nám různě mstila. Museli jsme ji poslouchat na slovo, nějaké odmlouvání, to neexistovalo. Ale co jsem si myslela, to mi vzít nemohla. S těmi vztahy je to složité, děti si spíš rozumí s babičkou a dědečkem než s rodiči. Ona si vlastně nikdy ani nepřipustila, že jsem byla v něčem úspěšná. Vzpomínám na historku, když moji přátelé na Žižkově viděli v nějaké vitríně moje fotky z představení, stáli tam i další lidé a říkali: Hele, to je ta slavná Zázvorková. No a někdo říkal: Slavná? Možná populární, ale slavná? To byla moje maminka.
Vzpomínáte víc o Vánocích?
Nesnáším takovou tu sentimentalitu jen o určitých chvílích. Ale jistě, k Vánocům to patří. Je to tak, že ve vzpomínkách jsou věci krásné i smutné. A přicházejí samy od sebe... nemůžete si je vybírat nebo objednat.
Vánoce nebývají moc krásné pro lidi, kteří žijí sami. Pro ně je to doba depresí a smutku. Dá se s tím něco dělat?
Je to těžké. I já měla smutné Vánoce, neznám nikoho, kdo by za sebou neměl nějakou rodinnou tragédii. Kdybych neměla přátele, i třeba ty v rodině, tak bych ty nejtěžší chvíle v životě vůbec nepřežila. Člověk se nesmí uzavírat. Jsou možnosti, aby ti lidé nebyli sami. I senioři mají své kluby, ale spousta lidí se uzavře do sebe doma a to není dobré. Víte, mně se to říká, já jsem pořád mezi lidmi, mezi mladými lidmi, takže já to celé špatně chápu.
V á c l a v a z n á m d l o u h o
Vy máte letos takový jubilejní rok. Osmdesátiny, vyznamenání na Pražském hradě - kde ho vůbec máte?
Mám ho vystavené, ale musím vám říct, že z takové pokorné hrdosti ho nenosím, protože se bojím, že bych ho ztratila. Ale ono to má tři kousky. Jeden kousek je takový decentní, pak je trošičku větší, ten připomíná taková válečná vyznamenání, a pak je opravdu metál. Takže dvě můžu ztratit.
Jaké to bylo na Hradě?
Svým způsobem je to velký zážitek, dojme vás to. Už jenom ta vzdálenost od Matyášovy brány až do Vladislavského sálu. Je asi tak, podle mého názoru, dlouhá přes kilometr. Takže to vypadalo jako pochod do Lurd, protože většina z nás byla v tom věku, kdy se nám už moc dobře nechodí. Cesta těmi galeriemi a schodišti byla tedy plná určitých zážitků, ale zvládli jsme to.
Může mít herečka, jako jste vy, trému při takové události?
Ovšemže to trošku zavání trémou. Spíš než tréma, jakou pociťujeme na jevišti před premiérou, je to ale takový druh dojetí.
Vy máte nějaký osobní vztah k panu prezidentovi?
Já ho znám dlouhou dobu. Myslím, že tehdy ještě měl tašku na zádech. Zaprvé - jeho rodina byla též z toho oboru jako naše rodina. Potom jeho maminka byla báječná paní, která byla velice vzdělaná. Měla také vášeň pro automobily, jezdila velice ráda, tak jako Václav. A mimo jiné, protože uměla asi pět řečí a moje tetička také uměla dosti řečí, dokonce ovládala maďarštinu, tak se ony setkaly na informační službě hlavního města Prahy. I tyto paní, které neměly pro tu dobu nějak dobré životopisy, byly totiž velice potřeba. Václava Havla jsem potom potkávala i v divadle, když byl jako dělník zaměstnán v ABC.
O vás se také ví, že skvěle zvládáte cizí jazyky a čtete knížky v angličtině i latině. Jak jste k tomu jazykovému vybavení přišla?
Řeknu vám to docela otevřeně. Kdysi jsem zjistila, že matematika je pro mě oblast, kterou nezvládnu. Tak jsem si řekla, že něco s tím musím udělat. Vždycky jsem tíhla k tomu, že bych se velice ráda nějakým způsobem proslavila. Stala se něčím jiným, než jsem byla, takovou bezvýznamnou holčičkou, která nebyla ani moc hezká. Tak jsem učinila v kvartě Reálného gymnázia Charlotty Garriguové-Masarykové při jedné rovnici, kterou jsem nemohla vyřešit, hrdé prohlášení. Když mi pan profesor doporučil, ať jdu ke komedii, povídám: Já jdu! A tak jsem odešla a okamžitě mě vyhodili. Tatínek povídal: co teď budeš dělat? Potom mě nechal zapsat do anglického institutu a tam jsem dospěla k těm jazykům.
Jakými jazyky se domluvíte?
Románskými jazyky se domluvím, protože jsou založené na latině, kterou jsem sama soukromě studovala. A co se týče germánských jazyků, tak to bylo samozřejmé. Naposledy jsem musela angličtinu oprášit při představování filmu Babí léto v Americe. Byl to poslední film Vlastimila Brodského a já na to nebyla připravená. Musím říct, že já jsem měla trému, protože jsem asi tři roky s rodilými Američany nemluvila a věděla jsem, že tam bude americké publikum. A najednou, nevím, čím to bylo, asi nějaký prst milosrdného anděla, mě podržel, že jsem to tam potom střihala, seč jsem byla schopná. Měla jsem úspěch a jsem na to hrdá, ale film měl ještě větší úspěch.
J s e m t u k v ů l i j i n ý m
Jiřina Jirásková ve svém rozhovoru pro MF DNES říkala, že na stáří není nic krásného. Že stáří přináší jenom slabost, nemoc, a hlavně, že člověk přichází o milované lidi. Souhlasíte s touto definicí?
Naprosto. Víte, jak to říkal Jan Werich, je to hrozné, ale je to jediná možnost, jak zůstat naživu. To, že stáří je moudrost, že stáří je krásné, že je to usmíření, tak to není pravda. Já v roli Marie Terezie říkám: „Domnívala jsem se, že až budu stará, smířím se s Bohem, lidmi a budu mít klid. A víte, co vám řeknu, Kaunitz (to byl ten Nemám ho, a nikdo mi nedokáže vysvětlit proč.“ Ani já ho nemám.
Když se ohlédnete zpátky, je něco, co byste už ve svém životě nechtěla prožít?
Ach bože, toho je. Vygumovat se to nedá, protože takový byl život. Když se vám stanou takové velké životní tragédie, které se staly mně, tak to je tedy na pováženou. Ale musíte to zvládnout, protože jinak byste byl druhým lidem těžkým závažím a to nejde. Mé poslání je asi takové, že jsem tu kvůli něčemu jinému. Jednou se mi stalo, že jsem byla ve vinohradském divadle na premiéře a tam vedle mě stála velice příjemná paní. Já vám chci poděkovat, paní Stello, povídá. A já jsem se zarazila, protože jsem ji neznala: za co? Prý měla strašně těžkou chřipku a dcera jí dala postel k televizi, kde mě uviděla. Vy jste mě uzdravila, říkala. Na tohle v životě nezapomenu a říkám si: Pane bože, dej mi sílu, abych to ještě někdy mohla opakovat.
|
STELLA ZÁZVORKOVÁ |
|
Patří k nejznámějším a nejúspěšnějším českým herečkám. Ztvárnila více než 200 filmových rolí, desítky postav zahrála v divadle. Působila v několika pražských divadlech. Dnes pohostinsky vystupuje v Divadle ABC. K jejím nejznámějším patří role ve filmu Pane, vy jste vdova, Zítra to roztočíme, drahoušku, Co je doma, to se počítá, pánové, Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách. Z poslední doby pak Kolja, Pelíšky nebo Babí léto. Za tento film získala Českého lva. Za role divadelní získala v roce 2001 Thálii za celoživotní dílo. |
 Stella Zázvorková oslavila 80. narozeniny. |
