"Je to divadelní ztvárnění mé hudby," říká o současných koncertech, při kterých se mění z rockerky v otrhané košili a zipových černých kalhotách v japonskou gejšu či kovbojskou tanečnici. Její fanoušci prý něco takového dosud neviděli - v tom slogan provázející Madonnino letní turné skutečně nelhal. Krytá hala Maxe Schmelinga, do které se vejde asi deset tisíc lidí, byla vzhledem k žánru tohohle velkého popového divadla vybrána přesně. Všichni měli šanci vidět na rozlehlé pódium s dvěma vyvýšenými plošinami a projekčními plochami, ke kterým patřilo také padesát obrazovek zavěšených u stropu konstrukce.
Nadšené dupání publika, při kterém se chvěly ocelové podlahy ochozů, začalo hned od prvních tónů skladby Drowned World. Písně Madonna vybírala převážně ze dvou posledních alb Ray Of Light a Music. I když styl této muziky se opírá o studiové experimenty s rytmem a klubovou taneční hudbu, Madonna předvedla většinu věcí s živou kapelou. V jakémsi punkovém oděvu ozdobeném skotskou sukní byla neustále v akci. Padala k zemi a tančila, obklopena baletním týmem černooděnců jako klubkem hadů, kteří na ni sexuálně doráželi. Pak šla s hudebníky až ke kraji pódia a v písni Candy Perfume Girl řezala do kytary jako šéfka nějaké garážové party. Vůbec to nepůsobilo trapně, i když každý samozřejmě věděl, že jde o stylizaci.
Nejpůsobivěji ovšem vyzněl "asijsky" ztvárněný blok písní provázený baletní akcí ve vzduchu. Tanečníci zavěšení na lanech plavně klesali a stoupali k zemi - stejně jako Madonna, jež vytáčela ve vzduchu piruety. Na pódiu pak zpěvačka perfektně simulovala bojové umění, inspirována nejspíš výjevy z americko-čínského filmu Tygr a drak. Sexuálních narážek známých z minulých koncertů ubylo ve prospěch syrových vtipů. Jednoho tanečníka Madonna "zastřelila" a jiného skopla z pódia dolů; tady se koktejl pozitivních emocí, které Madonnina důmyslně vygradovaná akce vyvolávala, zabarvil spíše do temna.
Souhra vizuální a hudební složky představení fungovala bezchybně. Z podlahy pódia "vyjížděly" stojany s mikrofony přesně v momentu, kdy měla Madonna zpívat. Scéna se v několika vteřinách změnila třeba na mexickou náves, na které zazněl starý Madonnin hit La Isla Bonita provázený latinskými tanci. A kytarista, který zde elegantně vystřihl flamenco, to už byla taková lahodná muzikantská ozdůbka.
Kytara přišla v Madonniných rukou ke slovu vícekrát, a když došlo na songy I Deserve It nebo kovbojskou dupárnu Don´t Tell Me, sáhla zpěvačka i po španělce. Pravda, byly to spíše zábavné dekorativní prvky, ovšem Madonna se netvářila jako Eric Clapton a rozezpívávala halu takřka po vzoru folkových písničkářů.
Madonna je profesionálka par excellence. Co sama neumí, na to si najme prvotřídní odborníky, třeba kostyméra Jeana Paula Gaultiera nebo milánský designerský tým Dean a Dan Catenu. Ona i její štáb přesně vědí, kdy vystoupení shodit rozladěným šlágrem The Funny Song, v jaké chvíli spustit křiklavou diskotékovou choreografii songu Music nebo soustředit jediný reflektor na hvězdu právě zpívající baladu Gone.
Hudebních stylů i pohybových prvků se Madonna zmocňovala takřka "brutálně", přitom s nadhledem a suverénně. V popu dokáže hrát takřka podobnou roli jako její mužský protějšek David Bowie.
 |
 |
 |
 |
 |
