"Účastníci závodů mohou soutěžit s kýmkoliv a na své vítězství pak budou sázet dobrovolnou částku. V případě, že prohrají, připadne tato částka na konto centra. Sázet mohou i diváci," prozrazuje Alena Kábrtová, ředitelka Centra Paraple, které po rozsáhlé rekonstrukci objektu v Ovčárské ulici v Praze 10 zahájilo svůj plný provoz letos v únoru.
Cílem zaměstnanců i příznivců je pomoci vozíčkářům v návratu do běžného života. "Ročně přibývá v republice asi dvě stě takto postižených lidí. Našimi klienty jsou nejčastěji mladí lidé ve věku od sedmnácti do třiceti let, ze tří čtvrtin muži," říká Kábrtová.
Den v centru
Jak říká sociální pracovnice Hana Sixtová, při prvním setkání se příchozímu věnuje psycholožka a ředitelka v jedné osobě, ergoterapeut, fyzioterapeut a sociální pracovnice. Tak se snaží zjistit současnou situaci klienta a mohou pomoci ve výběru vhodných pomůcek, zorientovat se v legislativě, nabídnout rehabilitační program, podat první rady ohledně úpravy bytu, o možnostech dalšího studia či zaměstnání, možných sportovních aktivitách i dalších věcech. Při první spolupráci s centrem následuje většinou týdenní rehabilitační pobyt. Pak už záleží na individuální domluvě ohledně ambulantního dojíždění na rehabilitaci nebo dalších vícedenních pobytů s ubytováním.
"Každý týden zde máme tak pět až deset klientů ubytovaných a asi pět jich dochází ambulantně. Z půdy se nám podařilo vybudovat deset dvoulůžkových pokojů," prozrazuje s úsměvem ekonom a člen rady Svazu paraplegiků Bohumil Kábrt a ukazuje moderně a přitom pohodlně zařízené místnosti s vlastní koupelnou a záchodem.
Za bydlení zde zaplatí vozíčkáři sto korun denně plus úhradu za jídlo. Vstává se v půl osmé, ten, kdo je však schopen se za pomoci asistenta umýt a obléci dříve než za hodinu, může si i přispat. Stačí, když stihne v půl deváté dorazit na snídani.
Podle slov pětadvacetiletého Aleše Černohouse bývá ráno k jídlu klasika. "Prostě rohlíček a máslo a třeba džem," říká a ukazuje na poslední talířky se snídaní, které ještě zůstaly v jídelně.
Oběd, který je přestávkou mezi rehabilitačním cvičením, jež v podstatě probíhá od devíti do čtyř odpoledne, však prý už bývá pestřejší. "Vozí nám sem více jídel, takže můžeme být i vybíraví," směje se Aleš.
Cvičení začíná společnou rozcvičkou, pak následuje individuální rehabilitace s fyzioterapeuty. K dispozici je zde bazén, mnohé pomůcky a také nabídka nejrůznějšího sportovního vyžití. Aleše baví florbal a plavání, Soňu Vítkovou zase volejbal. Příští týden pořádá Paraple čtyřdenní výlet na raftech po Vltavě. Aleš se už nemůže dočkat.
Po náročném dni je večer volný program. Chodí se na procházky, znovu se sportuje, dělají se táboráky a opékají buřty. Prostě pohoda. Večeři si vaří všichni společně.
K úrazu stačí málo
Jak se vozíčkáři shodují, nedá se to srovnat s velkými rehabilitačními centry. Aleš je v Parapleti podruhé a je tu prý rád. "Je to taková oáza. Po úrazu, který se mi stal před sedmi měsíci, jsem byl v rehabilitačním středisku v Kladrubech. Nebylo to tam takové domácí a mezi terapiemi byly velké prostoje. Navíc nám zde své osobní zkušenosti předávají také stejně postižení lidé," vzpomíná Aleš, který se před rokem rozhodl, že s přítelkyní vyjedou na delší čas do Londýna.
"Měli jsme tam být ještě teď. Jednou jsme ale při bouřce šli parkem a na mě spadnul strom. A život se ve vteřině změnil," podotýká Aleš.
Situace, kvůli které se člověk dostane na vozík, je většinou otázkou nešťastné náhody. Soňa pracovala jako sekretářka primáře na neurologii. Zlomila si kotník. Šla na operaci, dostala embolii míchy a ochrnula.
"Nedávali mi naděje. Naštěstí jsem se před rokem dostala sem a nyní už zkouším chodit s ortézami," říká Soňa, která od pátku pracuje v reklamní agentuře.
Důležitá je podpora blízké rodiny
Výhodou Aleše a Soni byla velká podpora rodiny. U Aleše to je stále přítelkyně a samozřejmě rodiče, u kterých bydlí. "Až se vrátím domů, už bude byt jakž takž předělaný k obrazu mému." Soně v nejtěžších chvílích pomáhali dospělí synové a maminka, která podporovala především psychicky, ale také pomáhala s osobní hygienou. "Těžké bylo všechno, ale nejhorší bylo naučit se chodit na záchod," tvrdí Soňa a Aleš přikyvuje.
Marie Mádlová takové štěstí neměla. Manžel se s ní rozvedl a odvedl s sebou i dvě malé děti.
"Starají se o mě rodiče a v bezbariérovém bytě bydlí exmanžel s přítelkyní. Nechce mi dát nic. Děti vidím jednou za čtrnáct dní na víkend, ale chybí mi, už jim nikdy nedám každý den pusu na dobrou noc," svěřuje se Marie, která má postižené i ruce. Musela se tedy učit všechno opravdu jako roční dítě. "Jíst, pít, všechno znovu. Stejně stále musím mít upravenou lžíci a hrníček," svěřuje se.
Vztah městských částí k handicapovaným občanům se lepší, problémy jsou však stále s pojišťovnami a také legislativa vozíčkářům znepříjemňuje život.
V Praze 7 podle Soniných slov hojně přispívají a vycházejí vstříc. "Zdravotní pojišťovny ale dělají problémy se vším," říká. Podle slov Bohumila Kábrta se všichni nyní potýkají také s novelou stavební vyhlášky. "Vypracovali jsme připomínky k novému návrhu. Stanovená výška toalety i vany je moc velká a všechno je vlastně spíše proti vozíčkářům než pro ně," přiznává Kábrt.
Přesto se mnoho věcí zlepšuje. Pojišťovny sice proplácejí pouze základní pomůcky, a ještě ne všechny (paradoxně je lepší situace u elektrických vozíků než u mechanických), ale Kábrt doufá, že až se stanou státní neziskovou organizací, začnou pojišťovny proplácet i jiné služby.
 Ekonom Centra Paraple Bohumil Kábrt ukazuje speciálně upravenou kuchyňskou linku. (5. května 2001) |
 Vozíčkáři se v Centru věnují během dne především rehabilitaci. Přitom si pochvalují celkovou atmosféru. (5. května 2001) |
 |
