Popularitu si vydobyl zejména pořady, které připravuje v tandemu s Jiřím Lábusem. Jejich skeče z cyklu Možná přijde i kouzelník si dodnes fanoušci přehrávají, zatímco Zeměkoule založená na drsnějším humoru vyvolala protesty pohoršených diváků.
Oldřicha Kaisra nyní najdete v Divadle Bez zábradlí, kde měla tento týden premiéru Örkényho hra Rodina Tótů. Kromě toho stále účinkuje v televizi, rozhlase a roztočil i pár nových filmů.
Nevyhledává však exkluzivní večírky, namísto toho se raději vydá třeba do Číny sbírat brouky. Svou nezařaditelností a zálibou v recesích leckteré lidi zneklidňuje a provokuje. Nedávno si tak tisk vzal na paškál jeho nepřístojnosti, které páchal při natáčení v Ostravě. OLDŘICH KAISER
* Ve vašem životě se prolíná realita a mystifikace natolik, že už se těžko rozliší jedno od druhého. Jisté noviny s gustem vylíčily, jak jste na diváky na stadionu vystrčil holý zadek. Proč jste to udělal?
Často čtu o tom, že každý sportovec, má-li nabitý stadion, se vybičuje a podá vrcholný výkon, překoná sám sebe, sáhne na dno svých sil. Tak tomu bylo i toho osudného dne. Stadion doslova vřel, když jsem vstoupil na trávník, co teď? Skok o tyči ani do dálky neovládám, fotbal také ne, něco ale musím ukázat, abych uspokojil diváky... Vybičoval jsem se, sáhl do rezerv a zadnice byla venku. Překonal jsem se. Tolik lidí ještě neviděla. Souhlasné mručení stadionu mě utvrdilo, že jsem podal vrcholný výkon. Byl jsem šťastný. Konečně se zúročila léta tréninku, odříkání a tvrdé práce.
* Takže zase provokace?
Proč? Vždyť jsem se stal inspirací pro jednoho sportovce, který nedávno po zdařilém skoku o tyči vystrčil holou zadnici na královskou rodinu. Byl z toho sice skandál a musel zaplatit pokutu, ale myslím, že je to jen otázka zvyku. Za čas už půjde o naprosto normální gesto, které budeme ve společnosti používat stejně běžně jako podání ruky.
* Nemají na vás média pifku za to, že si z nich utahujete, nejdete jim na ruku a na potkání nevyprávíte o tom, co vaříte a jaké jste si koupil slipy?
Rád bych. Ale nevařím a chodím navostro. V článku o ostravském „incidentu“ se také psalo, jak vás mění alkohol v trosku. Jenže na herce, který zmarňuje svůj talent, toho stíháte podezřele moc: divadlo, film, rozhlas i televizní seriály... Asi měli na mysli, že ze mě bude troska, budu-li tímto tempem pokračovat. Ale už si dám pokoj. Anebo pisatelka byla mladá. Mně když bylo dvacet, tak padesátníci byli pro mě trosky. Anebo to byla stará vzteklá bába s bradavicí na lopatce a já přehlédl její vnady.
* Mrzelo vás to?
To víte, že mě to mrzelo, že takhle píše. Není to tak dávno, co psali: mladý, nadějný talent! Těšil jsem se na etapu: vyzrálý a v plné síle. Ale asi ta etapa byla tak krátká, že si toho nikdo nevšiml, ani já. Anebo nebyla vůbec. Rovnou troska. Jako od raného feudalismu rovnou ke komunismu. Ale tyhle články a jejich autoři taky chtějí žít. Zrovna tak jako masařka tyrkysová.
* Hrál jste v Divadle na Vinohradech, v Ypsilonce, Divadle Za branou II i v Národním divadle. Proč jste v poslední době zakotvil právě v Divadle Bez zábradlí?
Před lety jsem v Divadle Za branou II nastudoval hru Provaz o jednom konci v režii Otomara Krejči. Odehrál jsem pár představení a odjel do světa. Na dlouho jsem chtěl, ale svět mě nechtěl, tak jsem se brzy vrátil. Na Ovocném trhu jsem narazil na vrátnici Národního divadla a tam mi řekli, že tam na mě čekaj ňáký postavy: Jago, James Tyron a další. Tak jsem se s nimi zdržel a na Provaz zapomněl. Bylo to s nima moc hezký. Ale pak už jich tam bylo víc a já je neznal, ztrácel jsem se a bloudil po chodbách, takže když jsem narazil na exit, bylo rozhodnuto. Znovu jsem začal dobývat svět. Už byl přívětivější. A já našel něco, to jsem si přivez a z toho žil. A když jsem tak žil, zachtělo se mi Provaz dohrát, ale to už nebylo v paláci Adrie Divadlo Za branou II, ale Divadlo Bez zábradlí.
* Nyní zkoušíte roli Majora v Rodině Tótů od Istvána Örkényho, autora populární Kočičí hry. Čím vás zaujali jeho tótovci?
Je tam od všeho kus. O manipulaci a nechávání se manipulovat, o tom, kde má svoboda hranici, o ztrácení ksichtu, kam až sahá vděčnost, co v konečníku, ocitneme-li se tam, a jak z toho všeho ven.
* Jak se vám zkouší s maďarskou režisérkou Enikö Eszenyiovou, která se v českém divadle uvedla úspěšným nastudováním tří Shakespearových komedií v Národním divadle?
Překvapilo mě, že plynně hovoří maďarsky, dokonce ovládá i balatonský slang, což v Bartalapošském údolí pod horou Bakoň nebývá zvykem. A představte si, já jí rozumím. A jak je malinká, tak je veliká.
* V Divadle Bez zábradlí hrajete také v Kishonově komedii Byl to pták!, která líčí, jak by vypadalo manželství Romea a Julie - kdyby nespáchali sebevraždu - po třiceti letech. Byl jedním z důvodů, proč jste tuhle roli vzal, i fakt, že jste si Romea kdysi zahrál v Divadle na Vinohradech?
Nebylo to příliš zdařilé představení, přestože i tehdy jsme spáchali sebevraždu a přestože režisér vykřikoval, že na to našel klíč. O to víc mě těší, že po třiceti letech se tenhle Romeo s Julií vydařil a v režii Juraje Herze se líbí. Podívám-li se na koláč sledovanosti.
* V hlavních rolích hrajete s Naďou Konvalinkovou, což diváky podvědomě dráždí vnímáním mimodivadelních souvislostí - jako by se na jevišti zároveň tak trochu odkrýval váš osobní vztah.
Pro diváky, kteří vědí, že jsme manželé, to asi je o to zajímavější. Na jevišti máte kus domova, takže si musíte dávat pozor, aby se kromě narežírovaných zvuků neozval nenarežírovaný. Za to je pokuta. A jestli se o nás bude psát: tak byl to pták, co to manželství drželo pohromadě.
* Blízké partnerství, herecké i autorské, vás po léta spojuje i s Jiřím Lábusem. Nejedna tvůrčí dvojice se po čase rozpadla - ať už se rozhádala nebo se vyčerpal její tvůrčí potenciál. Vás však zatím nic podobného nepotkalo.
Vypadá to, že se asi rozpadneme spolu. Jiří je starší a potřebuje mít mládí kolem sebe. Zvlášť když ho něco napadne - pak jsem tady já, kdo ho ještě upozorní, že to už vymyslel. Tady asi bude jakási závislost, jinak každý máme svou práci. Oba jsme líní, takže když jsme spolu, pokoušíme se, abychom tomu druhému dokázali, že je na tom s tou leností a vyhaslostí hůř. Naše „jářství“ není tak silné, abychom se utloukli, obdivujeme svoje výkony, oba pořád víme prd a jsme stále čerství absolventi divadelní fakulty.
* Bezmála dvanáct let vysílá týden co týden rozhlas příběhy Tlučhořovic rodinky. Seriál, který natáčíte s Jiřím Lábusem, má už přes šest set dílů. U podobných sérií se opakovaně vrací otázka: Jak dlouho chcete vydržet?
Rozhlas je vůči interpretům na rozdíl od televize shovívavější - můžete si v něm dovolit s jedním seriálem otravovat tak dlouho jako my. Budeme točit, dokud se k mikrofonu dopajdáme. Aposlední díly nejspíš dopadnou tak, že se na posluchače budou valit jenom naše vzdechy a blábolení. Jak budeme stárnout my, tak bude stárnout i Tlučhořovic rodina. A dobře jim tak.
* Vybrané díly Rodinky vycházejí i na CD - už jich máte víc než dvacet. Před časem se však mluvilo i o animované verzi seriálu. Ale o té už dlouho nebyly slyšet žádné novinky.
Nevím, kde je chyba. Česká televize je záhadou. Nejdřív jo, pak ne, pak zase jo, pak někdo vyletí, takže počkat, až se vše vyjasní, a pak je dlouhé ticho a nic.
* Jeden z vašich společných televizních projektů nezačal a jiný skončil. Zeměkoule se z obrazovek vytratila.
Zeměkoule měla smůlu. Trefila se do televizních revolučních časů. A taky se nám donesly zprávy, že se to nelíbí. Lidem. Je sprostá a vulgární, těžko se po ní spí a žije. Chtělo by to něco jako: „Tak už jdeme do finále a za všechno vážně dík, zas přijdem a možná i kouzelník...“ Ještě tam jedna Zeměkoule, ta úplně poslední, je. Ale tu si přehazují jako horký brambor.
* Rozumím tomu, že se Zeměkoule nemusela každému zamlouvat v sobotním hlavním programu. Ale jsou přece i jiné vysílací časy.
No jo, vidíte, třeba to i někoho napadlo, ale protože je tam hodně lidí, tak nebyl slyšet.
* Uvažování ve stylu „zahrajte nám to jako před dvaceti lety“ mi připomíná jeden z vašich skečů: Gumičky přišly. V něm se opakuje krize v podniku na výrobu tajemného nálevu. Vy jako Staník musíte rozveselovat šéfa jménem Kubrt (Jiřího Lábuse) a znovu a znovu sebou třískáte o zem...
Kubrt! Jó, z Kubrta by se dalo vytřískat. Ale Staníkovi už se nechce. A jeho kolega Hyvris šel do penze, kolegyně Hrachová dělá v dozorčích radách, takže tenhle tým už těžko dáme dohromady. Nálev se vycmrndal, a jestli se najde recept na jiný, to si ještě počkáme.
* V humoru Zeměkoule jste přitvrdili, ale nikdo vám nemohl vyčítat, že byste šetřili sami sebe. Sotva jste se oklepal po těžké havárii, už se točilo ve vašem nemocničním pokoji.
Takový pořad jde z našich kapes, daňových poplatníků, pane redaktore, to stojí peníze, a navíc ten rozpočtový schodek, prosím vás, deficity, a do toho reforma!!! Takhle se ušetřilo za špitál, na fáčích, na kapačce, za postel i za bažanta.
* O rolích i karambolech Oldřicha Kaisera je veřejnost zevrubně informována, ale málokdo asi ví o vašich - a dokonce mezinárodních - úspěších při sběru brouků.
To všechno, co dělám, jsou bubliny, které splasknou. Ale tahle je trvalá. Existují stovky střevlíků. Ty nejneokoukanější, a tím nejvzácnější se vyskytují v čínské oblasti Sečuán. Ale to jsem dlouho nevěděl. Až jednou známý entomolog, prof. doc. Ladislav Beneš, CSc., potřeboval k sobě pomocníka, neb se chystal na lov střevlíků. Proč si na cestu vybral právě mě, to jsem pochopil až na místě. Takový střevlík se ve volné přírodě vyskytuje nejen pod kamenem, ale i ve zdechlinách a hovnech. Dokonce jeho kolega, jak později vyprávěl, si kdesi postavil stan u mrtvoly a týden čekal, až do ní nalezou střevlíci. Ale mně to nevadilo, když nade mnou stál a radil, kam a do čeho mám ještě šťournout. Přál jsem si najít ten vzácný kus. A to se nám podařilo. Dokonce jsme z hovna vyšťourali takového střevlíka, kterého lidské oko nikdy nespatřilo. Nebyl pojmenován, nebyl v žádné knize zaznamenán. Úžasný! A protože jsem tu těžkou práci odvedl já, navrhl docent Beneš pařížské entomologické komoře, aby se střevlík pojmenoval Cychrus kaiseri. Tak. A teď mám svýho brouka.
* Své okolí dokážete zaskočit nečekanými, ráznými rozhodnutími. Jednou jsou to brouci v Číně, jindy opustíte angažmá v divadle. Jako byste před něčím utíkal.
Bojím se. Nechci se nechat tou tlamou polknout. Nechci nic. Pak můžu volně běžet...
* A kam se chystáte běžet teď?
Za krásnejma hlubokejma očima, z nichž vyzařuje světlo. Asi je to tím, že podle čínského horoskopu je rok Kozy. Ajá jako Býk jsem Koza. Proto to porozumění.
Oldřich Kaiser (1955) začínal po absolvování DAMU v Divadle na Vinohradech, poté působil ve Studiu Ypsilon, Divadle za branou II, Národním divadle a nyní hraje v Divadle Bez zábradlí. Zde má právě před premiérou hry Rodina Tótů. V Českém rozhlase připravuje s Jiřím Lábusem seriál Tlučhořovic rodinka, který má za sebou již přes 600 dílů. Oldřich Kaiser je vyhledávaný i filmovými a televizními režiséry - po Tmavomodrém světě Jana Svěráka ho obsadil Václav Marhoul do Mazaného Filipa, Jakub Sluka do filmu z fotbalového prostředí Non Plus Ultras a Marie Procházková do snímku Žralok v hlavě. Diváci ho uvidí rovněž v televizních seriálech Černí baroni a Josef a Ly.
 Oldřich Kaiser omdlívá v davu na 36. MFF Karlovy Vary. |
 Oldřich Kaiser při cestě na tiskovou konferenci v liberecké nemocnici předvádí na svém doprovodu, kde byl zraněn. |
 Oldřich Kaiser na tiskové konferenci v liberecké nemocnici. |
 Oldřich Kaiser na tiskové konferenci v liberecké nemocnici. |
 Oldřich Kaiser na tiskové konferenci v liberecké nemocnici. |
 Oldřich Kaiser na tiskové konferenci v liberecké nemocnici. |
 Oldřich Kaiser |
 Oldřich Kaiser na tiskové konferenci v liberecké nemocnici předvádí, jak je uvězněn v krunýři. |
 Jiří Lábus a Oldřich Kaiser při slavnostním večeru pro Václava Havla v Národním divadle. (30. ledna 2003) |
