Vladimír Svatoš vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Na začátku devadesátých let vedl katedru tělesné výchovy a sportu na pražské filozofické fakultě. Specializoval se na aktivity ve volné přírodě, především rafting, vysokohorskou turistiku a horolezectví. Zároveň byl dobrovolným instruktorem Prázdninové školy Lipnice, z jejíchž idejí čerpá i dnes, kdy je ředitelem firmy Česká cesta. Její instruktoři připravují kursy především pro uzavřené skupiny, což jsou nejčastěji firemní kolektivy.
* Jaký má absolvování kursu přínos pro firmu?
Firmy očekávají od programů hlavně zlepšení spolupráce mezi zaměstnanci a podporu neformálních vztahů mezi nimi. Když například šéfa znám jen jako přísného muže, kterého potkávám v kanceláři na chodbě a pak od něj dostanu nějakou zprávu e-mailem, tak je to úplně něco jiného, než když ho znám jako chlapa, který umí hrát na kytaru, má tři děti, uznává podobné hodnoty jako já a, ač je mu pětapadesát let, vylezl na obtížnou skálu.
* Jak to vypadá prakticky?
Jestliže chtějí firmy rozvíjet řídicí schopnosti svých manažerů a pozvou je na náš kurs, my s nimi sehrajeme nějakou hru a po ní se bavíme o tom, jak byla skupina řízená, jaké styly řízení byly použity, zda byly efektivní a jak to motivovalo účastníky.
* Nepřenášejí si účastníci z kursu do běžného života i negativní zkušenosti?
Rozdíl mezi kursy, kam lidé přijíždějí jako jednotlivci, a kolektivními akcemi je v tom, že ti první mohou odjet a už se navzájem nikdy nevidět. Pracovní kolektivy však musí spolupracovat stále. Na firemních kursech by si každý měl být vědom, že pro soudržnost kolektivu je třeba udržet psychickou integritu jednotlivců, a tak instruktoři nerozebírají jejich problémy tak podrobně, jako to činí v jiných programech. Není totiž těžké během jednoho dvou dnů rozvrátit jakýkoli kolektiv, ale umění je naopak ho stmelit.
* Jak to lze dokázat?
Na kursech se navozuje neformální atmosféra, kdy se lidé otvírají a říkají o sobě více než obvykle. Já jim vždycky radím: »Buďte otevření, ale nebuďte úplně hloupí.« Vedli jsme například kurs pro firmu, kde si lidé šli po krku. Byla tam nekompromisní vnitřní soutěž, ve které šlo o to přeskočit všechny ostatní. Tam se nedalo očekávat, že budou lidé spolupracovat. Základem spolupráce je totiž předávání informací, ale ty jsou zároveň nástrojem moci. Kdyby si to naši instruktoři neuvědomili a snažili se rozvíjet důvěrnou atmosféru, tak by na sebe naivnější účastníci mohli říci věci, které by jejich dravější kolegové proti nim použili hned druhý den v práci.
* A co když se během programu ukáže, že šéf je hlupák?
Jestliže skupina má určitou hierarchii a bude dál pracovat tak, jak je, nemá smysl rozněcovat konflikty a ukazovat nebo dokonce podsouvat, že šéf není člověk na svém místě. Instruktoři nemají odhalovat skryté konflikty, jejich práce je poukazovat na kladné stránky kolektivu a případně je rozvíjet.
Bližší podrobnosti o lipnických kursech a rozhovory s lidmi, kteří kursy pořádají, jsou k dispozici v internetovém magazínu IDNES na adrese www.idnes.test/idskosile/cas/vikend.asp
* Jaký má absolvování kursu přínos pro firmu?
Firmy očekávají od programů hlavně zlepšení spolupráce mezi zaměstnanci a podporu neformálních vztahů mezi nimi. Když například šéfa znám jen jako přísného muže, kterého potkávám v kanceláři na chodbě a pak od něj dostanu nějakou zprávu e-mailem, tak je to úplně něco jiného, než když ho znám jako chlapa, který umí hrát na kytaru, má tři děti, uznává podobné hodnoty jako já a, ač je mu pětapadesát let, vylezl na obtížnou skálu.
* Jak to vypadá prakticky?
Jestliže chtějí firmy rozvíjet řídicí schopnosti svých manažerů a pozvou je na náš kurs, my s nimi sehrajeme nějakou hru a po ní se bavíme o tom, jak byla skupina řízená, jaké styly řízení byly použity, zda byly efektivní a jak to motivovalo účastníky.
* Nepřenášejí si účastníci z kursu do běžného života i negativní zkušenosti?
Rozdíl mezi kursy, kam lidé přijíždějí jako jednotlivci, a kolektivními akcemi je v tom, že ti první mohou odjet a už se navzájem nikdy nevidět. Pracovní kolektivy však musí spolupracovat stále. Na firemních kursech by si každý měl být vědom, že pro soudržnost kolektivu je třeba udržet psychickou integritu jednotlivců, a tak instruktoři nerozebírají jejich problémy tak podrobně, jako to činí v jiných programech. Není totiž těžké během jednoho dvou dnů rozvrátit jakýkoli kolektiv, ale umění je naopak ho stmelit.
* Jak to lze dokázat?
Na kursech se navozuje neformální atmosféra, kdy se lidé otvírají a říkají o sobě více než obvykle. Já jim vždycky radím: »Buďte otevření, ale nebuďte úplně hloupí.« Vedli jsme například kurs pro firmu, kde si lidé šli po krku. Byla tam nekompromisní vnitřní soutěž, ve které šlo o to přeskočit všechny ostatní. Tam se nedalo očekávat, že budou lidé spolupracovat. Základem spolupráce je totiž předávání informací, ale ty jsou zároveň nástrojem moci. Kdyby si to naši instruktoři neuvědomili a snažili se rozvíjet důvěrnou atmosféru, tak by na sebe naivnější účastníci mohli říci věci, které by jejich dravější kolegové proti nim použili hned druhý den v práci.
* A co když se během programu ukáže, že šéf je hlupák?
Jestliže skupina má určitou hierarchii a bude dál pracovat tak, jak je, nemá smysl rozněcovat konflikty a ukazovat nebo dokonce podsouvat, že šéf není člověk na svém místě. Instruktoři nemají odhalovat skryté konflikty, jejich práce je poukazovat na kladné stránky kolektivu a případně je rozvíjet.
Bližší podrobnosti o lipnických kursech a rozhovory s lidmi, kteří kursy pořádají, jsou k dispozici v internetovém magazínu IDNES na adrese www.idnes.test/idskosile/cas/vikend.asp
