Setkali jsme se během konkurzů na znovuobnovený muzikál Touha, který volně vychází z vašeho úspěšného filmu Kvaska z roku 2007. Písnička Touha tenkrát hrála všude. Připadala jste si kariérně na vrcholu?
Nevím, jak bych to zhodnotila. Nebylo to, že bych si říkala: Jo! Teď to je vono! Každý rok je jiný a zítra je taky den. Rozumíte, jak to myslím?
Ano. V čem bude nová verze muzikálu Touha jiná než původní?
Bude drsnější. Zdrsnil se svět kolem nás a my už nežijeme v takové svobodě, což se právě i v nové Touze odrazí. I na herce budu mít větší mantinely, tance a všechno bude puntičkářsky perfektní, aby z toho všeho bylo patrné, v jakém světě dneska žijeme.
Myslíte, že si už nemůžete dovolit to stejné, co například v devadesátých letech?
Samozřejmě nemůžeme a já to tedy hodně reflektuji. Dnes to je úplně jiný život.
Musíte kvůli tomu nad psaním více přemýšlet? Říkáte si, že něco musíte vyhodit, předělat, korigovat?
Něco takového si právě nechci vůbec připustit. Nechci nic korigovat. Cítím se jako umělec, a kdo jiný než umělci by měli upozornit na něco, co třeba není úplně správně. Že bych se měla začít hlídat kvůli nějaké politické korektnosti... No to v žádném případě! Samozřejmě by to bylo pohodlnější, ale to nejde.
Jak dlouho spolupracujete s Divadlem Kalich?
Myslím, že v Kalichu už jsme od roku 2001. Ježiš, to už je hodně let!
Je nějaké dílo vytvořené tady, které vám přirostlo k srdci?
Musím říct, že všechna díla, ať už je to Krysař, Tajemství nebo Touha, představují nějaká důležitá období v životě. Každý z těchto titulů se vlastně i povedlo a byl úspěšný, a je bezvadné, že tady můžeme říct, co chceme, protože v jiných divadlech by nám dali užší mantinely.
Co je těžší? Napsat nějaký kus, nebo potom vybrat do něj obsazení?
Každý ten úkol je něco jiného. Napsat ho je někdy hodně těžké, člověk se u toho velice trápí, když to dělá od srdce. Ale vybrat si lidi tady v Čechách je opravdu náročné. Těch skvělých není tolik. Je rozdíl, jestli vám na konkurz přijde tři sta lidí, nebo tři tisíce, jako třeba v Londýně, že jo. Boj o dobré zpěváky a herce je velký.
Na co sázíte, když vybíráte obsazení?
Člověk to intuitivně tak nějak vycítí. Může se stát, že přijde někdo, kdo rovnou nezpívá nebo nehraje na výbornou, ale hrozně vás baví se na něj koukat. Pak ale také přijde někdo, kdo je po všech stránkách perfektní, a nic vám nedá. Nejde to generalizovat. Buďto vám někdo sedne, nebo ne. Dřív jsem v rozhodování byla rychlejší a dneska už jsem trošku tolerantnější. Vím, že jsem dříve dělala ve výběru mnohem víc chyb. Teď si na něj dopřávám víc času.
Vy jste se narodila v Německu, jak jste se dostala do Československa?
Vlastně jednoduše. Šla jsem v roce 1989 studovat na FAMU s tím, že tady opravdu jen vystuduji. Pak jsem se ale seznámila s Danem, budoucím manželem, a už jsem tady zůstala.
Jste spolu už třicet let. Jaké bylo to seznámení?
Bylo to velmi rychlé. Šli jsme poprvé na rande a od toho dne spolu žijeme. Druhý den už jsme jeli pro věci a zůstali spolu.
Takže to bylo romantické rande jako z filmu, láska na první pohled?
S Danem to nikdy nebude romantické. (smích) Z toho osudového pohledu to ale vlastně romantické bylo.
V Německu jste zažila osmdesátá léta. Jak na to vzpomínáte, například s ohledem na módu?
Byla jsem tenkrát „gruftie“, jak se tomu u nás říkalo. Nosili jsme jenom černé oblečení, černé špičaté boty a měli bílé obličeje. Hrozně jsem to milovala. Tehdy byla obrovská svoboda, které si člověk moc nevážil. Byly to super časy. Pankáči, skinheadi, všechno tak jako lítalo, a právě nikdo se nemusel ohlížet na tu přílišnou korektnost.
Co jste v té době měla nejraději z oblasti kultury?
Myslíte třeba hudbu? Tenkrát bylo všechno jinak. Do divadla moji rodiče nechodili, takže to jsem moc neznala. Pamatuji si, že jsem jednou byla s babičkou na opeře, to byl docela ukrutný zážitek. (smích) Ale hodně jsem chodila do kina a z hudby jsem poslouchala ska.
Vaše práce extrémně zaměstnává hlavu, jak potom dokážete relaxovat?
Hodně sportuji, to mě moc baví. Takže buď sportuji, pracuji, nebo jsem s rodinou. Nic jiného nedělám.
Takže upouštíte páru a přetlak emocí tím, že to vypotíte?
Jo. Jsem přímo závislá na sportu. Koupila jsem si domů trampolínku a hodně na ní skáču. Běhám, mám ráda činky, fitbox.
Coby jedna z nejznámějších divadelních režisérek a scénáristek dokážete si vůbec jako divák vychutnat něco z české kultury?
Když je to dobré, tak samozřejmě. Rozdíl mezi profesionálem a normálním divákem je ten, že profesionál umí pojmenovat, proč některé věci fungují a některé ne. Ale celkový dojem si můžu odnést zrovna tak špatný, nebo naopak úplně super, jako pro každý jiný divák.
Co vás naposledy oslovilo?
Teď jste mě trošku dostal. Co se mi líbilo, jo? Českého? Docela mě zaujal seriál Pustina, na který jsem se koukala kvůli tomu, že v něm hraje jedna moje kamarádka. Upřímně, nebyla jsem z toho úplně paf, ale přišlo mi to fajn.
Jste seriálový člověk?
Vůbec. Já seriály přímo nesnáším, protože nás okrádají o čas a při dnešních technických možnostech je člověk pouští díl za dílem, další a další... a nakonec jde spát ve čtyři ráno. To jsem absolvovala jedinkrát před třemi čtyřmi lety s nějakým americkým seriálem, a už nikdy více.
Co momentálně v divadle připravujete?
Premiéra Touhy v Divadle Kalich bude bohužel až za delší čas, tedy v příštím roce. O to víc se na ni těšíme v září 2021.
