RECENZE: Emília Vášáryová. To k zážitku z filmu Eva Nová stačí

Uznávaná herečka Emília Vášáryová představuje smyšlenou a zapomenutou herečku Evu Novou, jejíž jméno nese slovenský film, vstupující právě do českých kin.

Emília Vášáryová jako Eva Nová ve stejnojmenném filmu (2015) | foto: Martin Črep

Když ji vlastní syn surově vyhodí z domu i s bonboniérou, kterou nesla jeho dětem, ocitne se v místním hotelu, stejně bezútěšném jako veškeré vyhlídky bývalé herečky, jež se potřetí vrátila z protialkoholické léčby. Rodina ji odmítá, ani sklenku si dát nesmí, a tak apaticky jí bonbon za bonbonem.

To je jedna z nejsilnějších scén snímku Eva Nová, ale zdaleka není jediná. Nepotřebuje text, Emília Vášáryová dovede vyjádřit každý pocit, myšlenku, pochybnost a leckdy nadlidskou sebekontrolu své hrdinky tak přesným výrazem, až se člověku zdá, že ji sleduje v přímém přenosu.

Ostatně hraný debut Marka Škopa nezapře, že dříve režisér točil dokumenty: jako by snímal její reportážní portrét, drží se bez ustání hereččiny tváře v každičkém, jakkoli mnohdy nelichotivém detailu. Když se před zrcadlem učí novou životní roli pokorné kajícné matky. Když se snaží vlichotit bývalým vlivným přátelům, aby jí zařídili návrat. Když si zuby nehty drží důstojnost na úřadu práce či na brigádě uklízí záchody a rovná zboží v supermarketu.

Také když na besedě v domově důchodců po recitaci Puškina předstírá šťastnou moudrou vyrovnanost. A nebo když ve chvíli nejhlubšího ponížení, kvůli setkání s exmanželem a jeho těhotnou přítelkyní, znovu odevzdaně sáhne po lahvi a se sousedkou za zpěvu Gottova dávného hitu plačtivě probírá, jak v osamělosti stáří zabít čas.

Eva Nová

65 %

Režie Marko Škop, hrají Emília Vášáryová, Milan Ondrík, Gabriela Dolná, Žofia Martišová, Ľubomír Gregor, 106 minut

Kinobox: 62 %

IMDb: 7.0

Obdivuhodně soustředěná Emília Vášáryová neudělá jediné gesto navíc, celá síla je zakleta v jejím zkázněném projevu, o to dráždivějším, že i v „civilu“ může její postava díky svým uměleckým zkušenostem předstírat. „Nehraj mi tu divadýlko,“ reagují na její pozdní omluvy – a to je nejmírnější, co od blízkých slyší; s kdysi odloženým, po celé roky ukřivděným synem, kterého hraje Milan Ondrík na samé hraně zběsilosti, vede takřka westernově vyostřený souboj.

Nicméně právě skutečnost, že hrdinka bývala populární herečkou, trochu oslabuje realistickou náladu filmu: z její atraktivní profese čerpá vděčné efekty, které by dejme tomu úřednice či kuchařka svými opileckými skandály neposkytly.

Dojem trochu kazí i náznak plakátové morality kolem kultu mládí; třetím stínem jinak působivě natočeného dramatu je jeho předvídatelnost. Přestože nepoužívá laciná východiska a pointu rodinné války v zahradním bazénku zařídí němou scénou, která bere dech, vydává se ve finále až příliš očekávanou cestou.

Ačkoli na druhé straně je pořád přijatelnější než jakékoli krkolomné řešení nasazené výhradně ve jménu originality. Protože kdykoli dojde na lámání chleba, každý člověk volá maminku – i takovou, jíž se těžko odpouští. Za způsob, jakým ji hraje, by měla Emília Vášáryová dostat odpustky navěky. Její výprodej k zážitku naprosto stačí.