Nedávno jste se vrátila z exotické Barmy, mě ale zaujala hlavně vaše dřívější cesta do Indie, do takzvaného Malého Tibetu, kde žijí uprchlíci z Čínou ovládaného Tibetu. Tam jste si totiž adoptovala dědečka jménem Tseten Mindur. Proč?
Mám pocit, že se v současné době pomoc soustřeďuje na děti a tváříme se, jako by stáří neexistovalo. Proto jsem chtěla podpořit někoho staršího, zároveň mě dojal stařečkův příběh. Neměl peníze na léky, ani na své opravdu absolutně nejnutnější potřeby. Ta částka, za kterou je tam člověk schopen vyžít, je v řádu tisíců korun ročně. Lidé tam své nároky naprosto minimalizovali.
S „adoptovaným“ pánem jste se pak i osobně sešla. Jak jste to setkání prožívali?
Bylo to velmi dojemné. Byl rozpačitý, nevěděl, jak se má chovat. O adopci jsme natáčeli video a pak jsme se na chvíli ocitli spolu sami u něj doma v jedné místnosti. Chytil mě za ruku a intenzitou toho doteku a pevností jeho stisku bylo řečeno vše.
Podporujete Tibet také nějak doma v Česku?
S premiérem tibetské exilové vlády jsme u nás nedávno pokřtili knihu My Tibeťané. Tibetská kultura mne okouzlila. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem společně s mými hereckými kolegy Jiřím Lábusem, Bárou Hrzánovou a Vladimírem Javorským namluvila cédéčko s Himálajskými pohádkami. Jsou výjimečné a mají specifickou poetiku. Desku pokřtíme 22. dubna v Praze.
Zřejmě se tedy zajímáte také o buddhismus ...
Zajímají mě všechna náboženství. Ve stejné míře mě nadchly mešity v Jordánsku, chrámy a pagody v Barmě nebo křesťanské katedrály v Evropě.
Nacházíte v různých náboženstvích nějaké spojující pozitivní prvky?
Cítím se jako křesťanka, ale jde spíše o víru jako takovou. Myslím si, že ta prapůvodní podstata nebo esence je společná pro nás pro všechny.
V Malém Tibetu jste nebyla jen jednou, místním lidem pomáháte dlouhodobě...
V Indii jsem byla už dříve, ale tentokrát jsem jela společně s obecně prospěšnou společností MOST, se kterou spolupracuji. Vylepšujeme tam školy, snažíme se zvyšovat životní úroveň Tibeťanů v Tibetu i uprchlíků v Indii. Podporujeme místní mnichy, nomády i staré lidi a v Česku pořádáme Festival Pro Tibet. No a já jsem se chtěla osobně seznámit s lidmi, kterým pomáhám. Měli jsme možnost podívat se do míst, kam se běžní turisté nedostanou. Za osm let se na projekty v Indii a Tibetu vybralo přes 13 milionů korun a podpořilo se přes 3 700 lidí.
Na začátku jsme nakousli, že jste se nedávno vrátila z Barmy. Předpokládám, že o klasickou dovolenou na pláži také nešlo ...
V Barmě jsem potkávala jen minimum turistů. Cestovala jsem nezávisle, s batohem na zádech, volila možnosti lokálního ubytování i stravování, seznamovala se se zdejšími lidmi. Jezdila jsem místními autobusy a poznala během dvou týdnů velmi různorodá místa. Přes rušná velkoměsta a nejnavštěvovanější chrámy až po klid a krásu pláží.
Co vás zaujalo nejvíce?
Uhranula mě oblast Baganu, kde je na zhruba čtyřiceti kilometrech čtverečních tři a půl tisíce chrámů, pagod... Tam jsem pozorovala východy a západy slunce a cítila se absolutně svobodná. Ten pocit jsem si přivezla zpátky do Česka.
A která výprava vám utkvěla v paměti nejvýrazněji?
Nejvíc mě uchvátil Himálaj. Hned po příletu jsem jako jediná z celé skupiny zůstala fascinovaně zírat na obrysy těchto nádherných hor. Přitahovaly mě a doslova jsem se ztratila i v tom pocitu opojení.
Nela Boudová■ Narodila se 1. prosince 1967 v Praze. Vystudovala pražskou konzervatoř. ■ Má dva syny se scenáristou Janem Lekešem. ■ Působila v několika oblastních divadlech, poté 15 let hrála v Činoherním klubu. Nyní je na volné noze a spolupracuje s několika pražskými divadelními scénami. ■ Objevila se v řadě filmů (např. Vratné lahve, Kolja, Mravenci nesou smrt) i televizních seriálů (např. Doktoři z Počátků, Horákovi, Vyprávěj). ■ Populární je i jako dabérka, jejím hlasem mluví třeba Julia Roberts či Jodie Foster. |
Je něco, co vás při cestování v poslední době překvapilo?
Vždycky mě překvapí lidská otevřenost, vstřícnost a sdílnost, když se setkávám s dalšími nechci říct turisty, protože nejraději cestuji s batohem na zádech, tak možná s dalšími dobrodruhy. Zejména v těch odlehlejších krajinách je pak jednoduché sdílet nadšení i radost z poznávání nové země, kultury i místních lidí.
Touláte se i po České republice?
Jako Nina Zarečná, když jezdí do Jelce, kdybych parafrázovala Čechova a jeho hru Racek. Jezdím především s divadlem, někdy je to dost náročné, ale diváci na oblasti jsou často vřelejší a vděčnější publikum než to pražské, a to mi dělá radost.
Díky poznávání cizích zemí musíte minimálně podvědomě srovnávat mentality lidí u nás a jinde. Jak z toho Češi ve vašich očích vycházejí?
Nepřipadám si jako velká cestovatelka, ale myslím si, že kdyby všichni víc jezdili do zahraničí, museli bychom si uvědomit omezenost a uzavřenost, která u nás tak často panuje.
A jaká jste jako Češka vy?
Nepociťuji nějaké výjimečné vlastenectví. Cítím se spíše jako Evropanka. Myslím si, že v současné době zažíváme úpadek vzdělanosti, kultury, lidé se spokojí s málem, až z toho člověka někdy mrazí. Hrdost pociťuji, když se obracím k tomu, co bylo českými umělci, tvůrci, vědci, mysliteli – a nejen jimi – vytvořeno, ale to je spíše záležitost minulosti.
Na závěr odbočme od cestování. Prozraďte, kde vás nyní mohou vidět lidé na divadelních prknech?
V Činoherním klubu, v Divadle Palace a v Divadle v Rytířské v řadě inscenací. V současné době zkouším ve scénickém čtení Desatero podle Dagmar roli ženy, která prošla věznicemi nejen v padesátých letech. Čtení je sestaveno z jejích vzpomínek, které vyšly knižně.
