Zvláštní parta jménem Rolling Stones

- V ruchu před vchodem do hotelu Amstel v jinak vylidněném dopoledni nedělního Amsterodamu se mísili mužové s dráty sluchátek v uších a stárnoucí rockeři svírající v rukou obaly desek. Na zábradlí hotelového balkonu obráceného ke kanálu byl uvázán černobílý šátek s lebkami. Třepotal se ve větru jako pirátská vlajka a oznamoval městu příjezd nejslavnější rock'n'rollové skupiny světa. Pro Rolling Stones začínal den s novináři, před koncertem následujícího dne. Možnost slyšet a vidět legendární kapelu budou mít v rámci turné Bridges To Babylon podobně jako amsterodamští fanoušci i fanoušci pražští. Ve Sportovní hale na pražském Výstavišti mohou být svým idolům 22. srpna téměř na dosah ruky.

Keith Richards (kytara, zpěv): Vracíme se do Prahy! Moc dobře si vzpomínám na tamní první koncert. Tanky se valily ven z Čech, Stouni se valili dovnitř. Také si vzpomínám, jak jsme poznali vašeho šéfa, pana Havla. A mám pro něj slabost, mám toho člověka fakt rád... A víte, že politici jsou pro mě..., že můžou všichni jít do... víte, co chci říct. Ovšem Havel a pak ještě Nelson Mandela - o těch jediných můžu prohlásit, že jsou v klidu, jsou to pohodáři. Doufám, že pana Havla v Praze zase uvidím. Slyšel jsem, že byl nemocný a jsem osobně moc rád, že mu je zase trošku líp. Vlastně nevím, co se u vás momentálně děje, ale moc se do Prahy těším, je to nádherné město. A jsou v něm ohromné koncerty, třeba Mozartovské festivaly, je třeba vidět ty nádherné orchestry v nádherném městě. Vždycky mě nadchne, že jedeme hrát na místa, kde, když jsem byl ještě malý kluk, někdo postavil velikou zeď, která tam už není.

Kdy jste se setkal s prezidentem Havlem?
Mick Jagger (zpěv): On je velkým fanouškem rockové hudby. Myslím, že jeho oblíbenou kapelou jsou Pink Floyd. I když jen hádám, protože on o nich vždycky mluví. Havel byl velice přátelský, laskavý a skvěle nás hostil. Po prvním koncertu jsme spolu byli v baru, připili jsme si a povídali, pak nás pozval do paláce... bylo to prostě skvělé. Měli jsme dost času si popovídat a pro nás to bylo hodně zajímavé. On všechno bere úplně jinak než ostatní politici, snad proto, že původně politik není. Je to moc zajímavý chlápek.

Charlie Watts (bicí): Nedávno jsem ho viděl v televizi na BBC, říkal, že se u vás Čechů některé věci mění, to se stává... Až bude mít Havel svá léta nebo se rozhodne odejít, jeho nástupce to bude mít hodně těžké. Podle mne Havel také vlastně vůbec není politik, asi je spíš politický dramatik. On přece vůbec nežije ve světě lidí jako byl třeba Nixon, že ne? Je mi sympatický.

Zajímáte se aspoň trochu o politiku?
Charlie Watts: Ne, nesnáším politiky. Abych byl upřímný, nikdy v životě jsem moc slušných politiků nepotkal. Je to strašné zaměstnání. Ale moment, v Americe jsem se vlastně setkal s bývalým britským ministerským předsedou, kterého jsem nikdy neměl rád, když byl premiérem. Přišel si s námi popovídat a ve skutečnosti to byl hrozně milý člověk. John Major. Na člověka s takovým povoláním dokonce až moc milý. Ale o politiku opravdu nemám zájem. Otec mi zanechal odkaz Labouristické strany, jenže ta také není pořád stejná. V životě jsem nikdy nikoho nevolil.
Ron Wood (kytara): Já také nejsem politicky orientovaný člověk. Znám Tonyho Blaira - ten hrál strašně mizerně na kytaru... takže se stal raději politikem. Náš starej kamarád je Havel, toho mám rád. A další dobrej prezident je prezident Argentiny. Taky dobrej člověk.
Mick Jagger: Mě politika zajímá. Ale samozřejmě ne politika každé země, kterou navštívíme.

Některé hvězdy popu ve volbách veřejně podporovaly právě zmíněného Tonyho Blaira. Jsou podle vás takové aktivity zajímavé?
Mick Jagger: Jsou. V Anglii jsme nikdy neměli moc zpolitizovaný showbusiness, tedy ve srovnání s jinými zeměmi. S Blairem to bylo poprvé, kdy lidé z hudebního světa něco politického masově podpořili. Blair asi takovou podporu chtěl. Ovšem je v tom určitá dvojsečnost, protože lidé v pop-music jsou často velice naivní a myslí si, že politici, pokud se dostanou k moci, splní všechno, co slíbili, což ani při nejlepší vůli prostě nedokážou. Když nevládnete třináct let, což byl případ Labour Party, tak říkáte - chceme udělat to a to, zlepšit vzdělání a tak dále a když se pak dostanete nahoru a rozkoukáte se, říkáte to nejde, nemáme dost peněz a tak. Když jste u moci, musíte být pragmatičtější, než když jste v opozici. V Anglii je teď hodně lidí zklamáno a začínají si stěžovat, že se jim Blair nelíbí. To je velice naivní, ale taková je povaha celé téhle věci.

Proč máte tak rádi prezidenta Havla?
Keith Richards: Kvůli tomu, jak mluví a jak se vypořádal s věcmi, se kterými se vypořádat musel. Třeba rozdělení Československa proběhlo v naprostém klidu, Češi sem, Slováci tam. Také se mi líbí, že má v kanceláři dalekohled, kterým se dívá ven na město. Myslím si, že Havel dělá politiku dobře, všichni politici jenom žvaní - bla, bla, bla - a říkají "správné" věci a líbají dětičky a dělají různé další voloviny. Havel udělal kus práce a udělal ji dobře. Je zajímavé s ním mluvit, je srandista a vždycky říká dobré fóry.

Vy jste Pražskému hradu darovali osvětlení Španělského sálu. Proč?
Charlie Watts: To zařizoval náš hlavní osvětlovač Patrick Woodroffe. Je na to strašně hrdý a je pravda, že je to fantastické. Když to všechno rozsvítíte, můžete to ovládat stmívačem. V tom sále je tolik lustrů, že to snad ani není pravda. A pokud v tom opravdu máme prsty, je to milé a jsem na to hrdý. Bylo by přece milé instalovat osvětlení i v nějaké anglické hospodě, natož pak v tak krásném sále, že. A proč? Takové věci se občas stávají. Čas od času takové věci děláme, i když nejsme žádné podnikatelské jedničky a žádní filantropové. Tohle konkrétně se ovšem povedlo a nebylo kolem toho moc zbytečných bigotních keců. Samo o sobě je to přece nádherná věc, lepší než nějaká plexiskla jako v Louvru.
Ron Wood: Dali jsme Havlovi taky to dálkové ovládání se stounovským jazykem a on byl hrozně nadšenej. Říkal - vsadím se, že něco takového nemá ani Bill Clinton. A to si pište, že nemá!

V rámci turné Bridges To Babylon budete hrát i na místech, kde jste předtím nikdy nevystupovali...
Keith Richards: Ano! V Estonsku, v Moskvě - poprvé! Tam by nás dřív nikdy nepustili, takže to je skoro něco jako vítězství. Ne že bych na to myslel pořád, ale mívám takový pocit - proč tam ti lidé žili, vždyť ne všechny zajímají nějaké politické systémy. Vždyť všichni máme rádi muziku, všichni se chceme občas bavit. Je divné, že nás tam dřív nemohli slyšet. Je nádhera, že svět je už dneska jiný.

Dokázali byste dělat koncert na podporu nějaké politické strany?
Ron Wood: Uspořádali bychom koncert, který by lidem pomohl vyřešit nějaký problém - a to také děláme. Hudba může lidem pomoct zapomenout na jejich problémy. Můžou se chvíli bavit a nemyslet na útrapy světa, který na ně čeká venku. Ale - spíš smažíme rock'n'roll.

Co znamená název vašeho turné a posledního alba?
Mick Jagger: Bridges to Babylon (Mosty do Babylonu) - tak vypadá pódium. Když jsem ho viděl, tak mě to napadlo.

Babylon je často chápán jako synonymum marnivosti, pýchy a neřesti.
Mick Jagger: To jsou ty předsudky. Babylon nebyl nikdy chválen, přestože to byla hodně zajímavá civilizace. Byl to jeden z prvních států, které měly zákony ochraňující lidi. Velice zajímavé místo.

Jste schopen psát písničky během turné, nebo na ně potřebujete klid?
Mick Jagger: Někdy mě něco napadne, část textu nebo nějaký hudební prvek i během turné, spíš ale potřebuji čas a soustředění.

Můžete ten proces blíže popsat?
Mick Jagger: Co se týče prvotního procesu tvoření, existuje víc způsobů, jak písnička vznikne. Třeba Out Of Control - to jsem byl v Africe a venku byl hrozný liják. Šel jsem do stanu a napsal tuhle písničku, která s Afrikou nemá vůbec co do činění. Vlastně nikdy nevím, co se přihodí. Další písnička může začít třeba rytmem bicích, u další vznikne nejdřív text, u jiné jsou při jejím vzniku lidé dva. Takže existuje hodně způsobů. Později se přidají ostatní členové kapely, ale to už je interpretace. Diskuse o tom, jak tu věc zaranžujeme, jak bude vypadat, zda bude pomalá, nebo rychlá. Takový je interpretační proces u skladby, kterou jsem napsal.

Nadchl jste se poslední dobou pro nějakou hudbu?
Mick Jagger: Album O. K. Computer od skupiny Radiohead bylo zajímavé.

A z taneční hudby?
Mick Jagger: Z posledního karnevalu na Trinidadu jsem si přivezl hodně dobré taneční hudby. Moc lidí to nikdy neslyšelo, ale dějou se v ní pěkné šílenosti. Hudba na trinidadském karnevalu je hodně elektronická a kapely jezdí sem a tam po ulicích na obrovských náklaďácích, opravdu obrovských, s gigantickými reprobednami. Tohle si zapamatujete navždy.

Myslíte si, že rock'n'roll má stále stejnou sílu jako před třiceti, čtyřiceti lety?
Keith Richards: Když je to nutné, ukáže své bouchačky a když ne, sedí na zadku. V rock'n'rollu jsou velké rozdíly. Kdo ví, co kdo chce rock'n'rollem vůbec říct? Podle mě je hodně zajímavé to druhé slovo - to 'roll' (valit, houpat se, kolébat se). 'Rock' je takové to rock sem, rock tam, rock tak, rock onak. Všichni nějak zapomněli na to 'roll'. A roll je důležitá věc, vždyť tahle hudba se nevylíhla z vajíčka, nespadla z nebe jako meteorit; rock'n'roll je směs blues, jazzu, country, folku, všech možných věcí. Má sílu dojímat, bere na sebe různé podoby. Pro mě je rock'n'roll Little Richard, Chuck Berry a tito lidé. Od začátku šedesátých let je všechno rock. Kromě nás, my pořád rollujem. Tohle platí, protože to má co dělat s rytmem a ten má co dělat s jazzem a blues a ty zas mají co dělat s Afrikou a ta má co dělat s rytmickým pohybem a rock'n'roll nesmí znít jako nějaká kapela, která hraje pochody. Rock'n'roll musí být mocná muzika a zároveň se musí umět vznášet, o to se snažíme. Musí se odlepit od země. Když chcete hrát rock'n'roll, musí v něm být lehkost, jinak se dejte k armádě.

Existuje nějaká nová kapela, která "rolluje"?
Keith Richards: Určitě ne. Doufám ale, že se nějaká objeví. V Americe existuje hodně nových zajímavých kapel, které hrají po hospodách, a ty nikdy nezapomněly jak rollovat. Ovšem když děláte to, co my, pořád existuje napětí mezi hudbou a hudebním byznysem. Vůbec nejtěžší věc u mladé kapely je dostat se nahoru a nezamotat se do byznysu. Člověk musí mít své priority. Proč tohle všechno děláte? Pro ten byznys, nebo pro muziku samotnou? Tohle musíte mít pořád v kebuli, protože je mnohem jednodušší nechat se vcucnout nějakou gramofirmou a být další hvězdou v řadě. O to většině muzikantů asi nejde, ale na druhé straně chtějí vydávat desky, takže musí dělat kompromisy. Jedna ze zásad, které se Stouni drží, je kompromisy nedělat. Musíte si uvědomit, proč chcete založit kapelu a postavit se před lidi na pódium. Studovat své motivy. Chcete být slavný? To ale můžete být, když si na ulici spustíte kalhoty... Děláte to kvůli slávě, nebo kvůli muzice - nad tím se musí každý zamyslet. Já jsem se kdysi musel stát slavným, abych se dostal do nahrávacího studia, byla to jediná možnost, někdo mě tam musel pustit. Takže nejdřív sláva a potom deska, kterou jsem chtěl natočit. Ne naopak. Takže proč to všechno děláme? Chceme, aby se kolem nás točily buchty nebo chceme být na prvním místě v hitparádách nebo se chceme vidět na MTV nebo proto, že máme co říci, co hrát...?

Takže tohle rozhodování je jednoznačné u všech Rolling Stones?
Keith Richards: Tahle kapela každý večer vyleze na podium a snaží se odehrát nejlepší koncert, jaký kdy odehrála. Někdy se to nepovede, ale když si kapela řekne, že ten včerejší koncert byl dobrý, tak ten dnešní musí být ještě lepší. Rolling Stones spolu hrají rádi, nikdy to není nuda a na pódiu nám nezvoní telefony. Klid a mír Stouni najdou jen na jevišti. Tam nás nikdo neotravuje, tam si děláme přesně to, co chceme.

Co vás drží po šestatřiceti letech hraní pohromadě?
Mick Jagger: Ani nevím. Je to taková houževnatost. Myslím si, že jsme i tak trochu hrdí na to, že jsme spolu takovou dobu, na tu výdrž.
Keith Richards: Je to takové zvláštní vědomí toho, že jsme to všechno přežili, že se nikomu nepodařilo dostat nás do kriminálu, že se nám nepodařilo zabít se. Rolling Stones se snaží rock'n'roll dostat co nejdál. Je to hodně mladá muzika. Lidé ho začali vnímat od roku 1956 a já jsem jen o třináct let starší. Moje práce, řek bych, je snažit se rock'n'roll živit a koukat jak roste a také zahnat představy, že ho můžou hrát jenom uhrovití osmnáctiletí hošíci.
Ron Wood: Je to tím, že se vlastně ještě pořádně neznáme. Jsme každý úplně jiný a když se po nějaké době sejdeme a máme hrát večer co večer před lidmi, je to nervy drásající. A je to psina. Jsme zvláštní parta.

Mick Jagger

Keith Richards

Charlie Watts

Ron Wood