Milosrdné kvarteto
Látka, která je podle Pavla Chrze, viceprezidenta České stomatologické komory, sice nejlevnější, ale schopná ochránit před bolestí téměř všechny pacienty až na ty, jejichž jiné onemocnění, například štítné žlázy, vyžaduje odlišný druh anestetika, se jmenuje suprakain. Dražší anestetika se od něj neliší tím, že snad bolest zahánějí spolehlivěji, ale že při menší dávce působí rychleji. Modernější techniku představuje intraligamentární anestezie, kdy se anestetikum vpraví do dásně podél kořene zubu jehlou nasazenou na kovové pistoli. Ta je tak tenká, že injekce jen trochu štípne. Celkové anestezie se u nás lze dočkat, s výjimkou několika privátních pracovišť, na stomatologických klinikách, kde se provádějí složitější zákroky. Takže - není vlastně o co stát. Úzkost při zvláště bolestivém zákroku může odstranit sedace při vědomí. Anesteziolog, jenž musí být takovému výkonu přítomen, vám uklidňující látku aplikuje do žíly. Ta způsobí, že zůstanete při vědomí a s ostatními komunikujete, avšak nepamatujete si, co se s vámi vlastně dělo. Dalších 30 až 60 minut potom strávíte v čekárně, než se nad vaší myslí opět roztáhne opona.
Morálka ve svěrací kazajce
Pokud si teď pomyslíte, že ze zmíněných tří možností anestezie si můžete vybírat asi stejně svobodně jako z automobilových katalogů, čeká vás zřejmě překvapení: podle Zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění má totiž každý, kdo je řádně pojištěn, nárok na všechny typy anestezie kromě intraligamentární. Proč tedy stomatologové nepomohou od bolesti automaticky každému, kdo jim svůj chrup svěří? A jak je možné, že mnozí předkládají k zaplacení i účty za anestezii? »Vinu nese především nedokonalý zákon,« soudí zástupce stomatologů Pavel Chrz. »Podle něj má pacient hradit pouze ošetření, které figuruje v seznamu, jenž k zákonu patří. Jenže intraligamentární anestezie tam chybí proto, že v době, kdy zákon vznikal, ještě neexistovala. Na druhé straně u sedace, jejíž cena se pohybuje kolem 2500 korun, protože vyžaduje anesteziologa a vybavení pro případ, že by pacient zkolaboval, není stanoveno, v jakých případech je možné ji indikovat, i když pro naprostou většinu pacientů není nutná.« Stomatolog, který by vykazoval anestezii u většiny svých pacientů, by si zároveň vykoledoval potíže s revizním lékařem pojišťovny. To každý není ochoten riskovat. Navíc na argument, že tento postup odpovídá liteře zákona, lze selským rozumem namítnout, že úhrada anestezie při běžném stomatologickém ošetření odčerpá ze skromného balíku financí prostředky na mnohem závažnější zákroky. Co tedy pacientovi vůbec zbývá? Postěžovat si na doktora u komory, pokud se mu žádné úlevy od vrtačky či kleští nedostalo. Rozlítit se buď na komoru, nebo na pojišťovnu, jestliže za pohodu musel zaplatit. Nebo chodit k tomu, kdo férově nesmlčí, že vás suprakainem může zbavit muk spolehlivě, a ještě v rámci pojištění... A vy pak třeba dáte přednost elegantní pistoli. Za stovku.
 Zubařská prohlídka pro většinu lidí bezpochyby stělesňuje jeden ze symbolů bolesti. |
