Ztracený medvídek

Strom, pod kterým medvídek Teddy seděl, byl silný, zelený blahovičník, V jeho koruně bydlela rodinka koal. Máma, táta a holčička. "Mami, podívej, co to tam dole sedí?" ozvala se holčička. "Nějaký ztracený medvídek," odpověděla maminka. "Myslíš, že je ztracený?" ptala se holčička. "Asi jo, kde by se tu jinak vzal," řekla maminka. "Tak já se na něho jdu podívat," lezla dolů holčička. Posadila se kousek od medvídka a začala si ho prohlížet. Nevěděla, co se má ztracenému medvídkovi povídat. Jestli ho má pozdravit, nebo nemá. Co kdyby se lekl? A tak se pořád jen koukala a koukala. Až Teddy zvedl usouženou hlavu a zamžoural. Uviděl před sebou holčičku medvídka koaly a zavřel oči. Znovu je otevřel a holčička tam pořád seděla. "Ty jsi ztracený medvídek?" dodala si první odvahy holčička. Co je ti do toho, chtěl jí odpovědět Teddy, ale místo toho přikývl. "Já jsem nikdy ztraceného medvídka neviděla," přisedla si k němu holčička. "A proč jsi ztracený?" "Protože mě nemá nikdo rád," vzdychl medvídek. "Ani maminka s tatínkem?" zeptala se holčička. "Nikdo," vrtěl hlavou medvídek. "A taky mám hlad. Od rána jsem nic nejedl. A kručí mi v bříšku. Pojď si poslechnout." Holčička položila kulaté ucho na bříško a poslouchala. "Nojo," rozesmála se. "Jako když tam někoho máš a něco tam brblá. Mami!" rozkřičela se na strom. "Ztracenému medvídkovi kručí v bříšku. Pojď si poslechnout." "Asi má hlad," řekla maminka. A tatínek zavolal: "Chytejte!" Ulomil větvičku obalenou listím a hodil ji dolů. "Kousej," řekla holčička, "to je všecko tvoje. Já jsem najedená až nad hlavu." Pozorovala, jak medvídek chroupá listy, a zeptala se: "Jak se vlastně jmenuješ?" "Teddy," polkl medvídek. "A já Tedda. To máme dost podobná jména." "Celí jsme si podobní," přestal chroupat medvídek. "Máme stejné uši. Oba máme nosy jako knoflíky. Maličké oči a huňaté kožíšky." "Jenže já mám takovéhle prsty na packách, hele," ukazovala Tedda. "Já je mám taky," nastavil packu Teddy. "Jenže mě nosila maminka v kapse, když jsem byla hodně malinká," řekla Tedda. "Mě taky," přikývl Teddy. "A byl jsem takhle veliký, jako oříšek." "Já byla taky jako oříšek," smála se holčička a volala na strom: "Mami, ten ztracený medvídek je celý jako já. Všecko má jako já." "Tak to vidíš," odpověděla maminka a medvídek řekl: "Jsem jako ty, ale nikdo mě nemá rád." "I ne, povídá Tedda, "tatínek ti hodil větev plnou listí." "To je pravda," řekl Teddy, "a byla to pochoutka." "Vidíš, tak si nevymýšlej. A ještě se zeptám maminky. Mami, že máš ráda ztraceného medvídka?" "Mám, a chtěla bych, aby nebyl dlouho ztracený." "Nojo, jenže ty mě nemáš ráda," ukázal medvídek packou na holčičku. "Mám," řekla Tedda. "Jo?" rozesmál se medvídek. "Já tebe taky. Hned jak jsem tě poprvé viděl. A budeme kamarádi, chceš?" "No, chci." "Jenže pak už nebudu ztracený, nevadí to?" zarazil se medvídek. "Nevadí. Hlavně když budu mít kamaráda." "Jé, to je prima," vyskočil medvídek. "Sluníčko, slyšíš to? Kytko, slyšíš to? Strome,slyšíš to? To musím povědět honem mamince a tatínkovi. Ale na tebe se zas přijdu podívat, neboj se," otočil se k holčičce. "A něco ti přinesu," rozběhl se medvídek. "Hlavně přijď brzy a ahoj!" mávala za ním Tedda.