Je načase nesměle podotknout něco, co je možná ještě horší než nedbalé hrátky s inteligenčními body: pan Lehrl by mohl mít pravdu. Vždyť najednou se tolik věcí vyjasní - jak by jinak mohli Japonci, kteří si údajně berou jen týden dovolené ročně, vynalézt elektronickou hračku tamagoči nebo roboty, kteří hladí smutné osamělé lidi a my (s našimi 30 dny dovolené) ne?
A také je, ano, náhle nad slunce jasnější, proč sandály nemají tkaničky - nýbrž suché zipy, které zvládne i idiot. A co je nejhorší: není proti tomu léku. Číst knihy nebo navštěvovat muzea totiž není k ničemu, říká Lehrl, protože takové činnosti podporují jen vnímání nikoliv ale myšlení. A navrhuje hraní šachů a dámy nebo partie bridže - zkrátka a dobře, pomoc neexistuje.
Lákavé nabídky letních pobytů jsou tedy v podstatě stejně pochybné jako reklamy na tabákové výrobky. Vždyť na co se nás to snaží klamavě nalákat? Na krátkodobé uspokojení našich potřeb, ale za jakou cenu? Pod každým reklamním plakátem, na němž se dobře naolejované, do hněda opálené končetiny lenošně rozvalují v plážových lehátkách a dřímotu jim podmalovává šum moře, by měl být varovný nápis. A to varování musí být dobře viditelné.
Můžete mi na toto téma napsat e-mail - ale prosím: ne příliš dlouhý a ne moc složitý. Svítí totiž sluníčko a zítra si vezmu den dovolené.
