Zpověď ma íře snědých krásek

Gauguinovo dílo patří k nejvzácnějším pokladům světového malířství. Když na počátku dvacátého století na malém ostrůvku Hiva Oa uprostřed Pacifiku zemřel, bylo mu pětapadesát let. Krátce předtím dopsal knihu svých vzpomínek, stejně vášnivou a naléhavou, jako jsou jeho obrazy. Paul Gauguin měl na co vzpomínat. Pokojné období, kdy se domníval, že se vymkne svému osudu a prožije s dánskou manželkou a pěti dětmi pokojný život burzovního zaměstnance, bylo jen krátké. Dětství prožil v Peru, takže exotické dálky mu vždy připadaly na dosah ruky. Zkoušel štěstí v Panamě, na Martiniku, pak žil nějaký čas v Bretani, ale už ho to zase táhlo na Tahiti. Většinu života ho pronásledovala bída, přestože jako umělec se dočkal uznání. Během svého druhého pobytu na Tahiti se dokonce pokusil o sebevraždu. Gauguin se měl stát jedním z nejlepších malířů světa - nic víc, nic méně. Osobní štěstí mu souzeno nebylo. Klid našel až na miniaturním ostrůvku v Markézách, kde život plynul v primitivních podmínkách a jedinými představiteli civilizace byli tamní biskup a policista. Tady nemocný Gauguin dožíval svůj poměrně krátký, ale vzrušující život, maloval a - psal. Povídám vám mnoho o mnohém, ačkoliv jsem vám slíbil, že s vámi budu hovořit o Markézách. Byla by to zrada, kdybych vás nalákal na honosný titul a vy byste si dělali naděje na všechno jiné než v Paříži, ale omluvte mě, sám jsem se dal chytit. Zato se může vzpamatovat můj štětec. Jsou tu nádherné hory, které bych vám mohl více či méně lživě popisovat, ale k tomu bych potřeboval popisné nadání s hromadou přídavných jmen, která neznám a která jsou tak běžná Pierru Lotimu. Dříve existovalo spousta zvláštních a malebných věcí, ale dnes po nich není ani stopy, vše zmizelo. Původní obyvatelstvo mizí každým dnem, ztrácí se evropskými nemocemi. Dokonce i spalničkami, které nakazily dospělé. Tahanice se správou, nepravidelné doručování pošty, finanční břemeno, které kolonie přetěžuje, znemožňují veškerý obchod. Následkem toho obchodníci pakují. Není co si říci, nemluví-li se o ženách a o souložení. Nezralé, téměř zralé, úplně zralé. Je to taková prostituce, že už to prostituce ani není. My to říkáme, ale oni si to nemyslí..." Trpký pohled umírajícího malíře je v příkrém rozporu s jeho zářivě barevnými obrazy, které pějí hymnus na krásu mikronéských žen", jak napsal znalec. O to zajímavější je překotná, místy uspěchaná zpověď šermíře, boxera, dobrodruha, milovníka exotických žen, přítele van Gogha, ale především a hlavně malíře.