Od mládí si přál mít život plný dobrodružství. Nikdy nechtěl nastoupit někam do zaměstnání a vydržet tam až do důchodu. Eduard Hrubeš však netušil, že takový životní styl může přinášet i četné nesnáze.
A tak prošel v životě dramatickými obdobími, kdy se musel rozhodovat, jak a čím se vlastně bude živit. "Nebo to za mě rozhodovali jiní," říká Eduard Hrubeš, který se do televize vrátil v roce 1995 s pořadem Tak neváhej a toč. A dodává, že na nudu si v životě nemohl stěžovat.
Otec z vás chtěl mít diplomata. Nezvrtlo se to nějak?
Můj tatínek byl pořádkumilovný synek z Oldřichovic u Napajedel. Miloval přírodu, a tak vystudoval lesnickou fakultu. Na brněnské lesárně se dodnes traduje výrok profesora Tichého. Měl jsem tady jediného slušného asistenta a ten mi utekl za komediantama. Tatínek totiž začal zpívat a odešel k divadlu. I profesi operního barytonisty však bral velice svědomitě.
Byl jste po něm, tedy také ve všem svědomitý?
Kdysi mi řekl: Synu, koukám, že na pořádnou práci nebudeš. Snaž se raději živit hubou. A tak pro mě vybral kariéru diplomata. Nechal mě zapsat na francouzské gymnázium. Netušil ovšem, že v Praze pracuje pilně jistý Zdeněk Nejedlý na úplně jiném modelu školství. Takže francouzské gymnázium bylo za dva roky poněkud zredukováno. Naštěstí moje jazyková výchova tím nijak neustrnula. Už rok po válce mě totiž jako typicky podvyživené dítko vyvezl Mezinárodní červený kříž do Švýcarska. Tam jsem se naučil jak kuriózní curyšský dialekt, tak spisovně německy a později díky americkým filmům i anglicky.
Umím také polsky, slovensky, rusky a latinsky.
Na kariéru diplomata jste tedy byl po jazykové stránce dokonale připraven. Jenže nakonec jste se vy sám rozhodl, že chcete dělat něco jiného.
Chtěl jsem po střední škole studovat operní režii. Podotýkám, že ze zcela pragmatických důvodů. Měli jsme totiž doma plnou skříň operních výtahů s poznámkami. Bohužel, operní režii tenkrát na Janáčkově akademii múzických umění neotevřeli, protože operních režisérů nebylo zase tolik zapotřebí. Ale táta měl v rukávu ještě neselhávající trumf. A tak mě v roce 1955 uvrhl na vojenskou technickou Akademii Antonína Zápotockého v Brně. Za účelem ukáznění a zmoudření. Zkoušky jsem udělal, ale doktoři mi školu zakázali. Přihlásil jsem se na lesnickou fakultu, vydržel tam celé dva roky a pak šel na obyčejnou vojnu. Po vojně jsem se ještě vrátil na lesárnu a rok tam studoval.
Z lesnické fakulty jste utekl a přehodil výhybku života na úplně jinou kolej. Kam vedla?
V Brně nebyl problém od roku 1957 sledovat vídeňskou televizi. Každou chvíli uváděla převzaté západoněmecké pořady. A tehdy jsem poprvé viděl takového německého Horníčka. Jmenoval se Heinz Joachim Kullenkampff. A když jsem ho viděl, říkal jsem si, tak to je ono. Chci do televize! Odjel jsem autostopem do Prahy. Nejdříve jsem hledal práci mezi filmaři na Barrandově. Nakonec jsem se uchytil v armádní redakci v televizi.
Bylo to opravdu to, co jste hledal?
Už sama Praha mě v dobrém slova smyslu uštknula. A vlastní práce v televizi, to byla nádhera sama. Třeba jsem zpracovával reportáž ze života armády. Přidělili mě k pilotovi migu a já natáčel z paluby letounu, jak průlet na Letnou vnímá přehlídkový pilot. Dali mi pochopitelně tu nejlevnější kameru, kdyby došlo k nejhoršímu. Jenže nevydržela přetížení, a tak se pak na filmovém pásu objevily jen jakési šmouhy. Na druhý let už jsem vyfasoval nejdražší kameru. Když jsem všechno natočil, tak pilot, dnes už to snad mohu prozradit, inspektor létání podplukovník Luska, se mě ptal: Hrubeš, jak se cítíte? A já jsem v dobovém duchu odpověděl: Ródina slýšit, ródina znájet. To byla známá Gagarinova slova. Podplukovník řekl, že potřebuje ještě vylétat přídavné nádrže. A já na to drze: Doteďka jste vy natřásal mě, tak mi to teď půjčte! A on mi k mému úžasu skutečně svěřil řízení migu.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že vás lidé díky televizi začínají na ulici poznávat?
To způsobil svého času velmi populární pořad Poštovní schránka. Po Štěpánce Řehákové jsem jej moderoval se Saskií Burešovou. Od té doby mi spousta lidí říká: Dobrý den, pane Bureš!
V televizi vám časem někdo přehodil výhybku a vy jste se opět ocitl na úplně jiné koleji...
Přehodil jsem si ji zase sám. Když po osmašedesátém začala normalizace, tak jsem udělal životní rozhodnutí, o němž jsem věděl, že bude bolestné. V sedmdesátém jsem vrátil v televizi všechny průkazy. Byl mezi nimi i ten nejcennější, povolení létat na všech typech vojenských strojů. Teprve teď začal být můj život opravdu dobrodružný. Neměl jsem peníze ani zaměstnání.
Ale brzy jste se chytil. Málokdo ví, že když jste odešel ztelevize, střídal jste se pak s Miroslavem Horníčkem v průvodcování Kinoautomatem. Spíš vás však znají jako pozdějšího šéfa kapely Velkopopovická Kozlovka. Jak vznikla?
Bylo mi čtyřicet a přemýšlel jsem, jak se živit. Otec mě vždy varoval před dechovkou. Říkal, chlapče, to není nic pro džentlmeny. A tak jsem si vymyslel takovou malou kapelku. Hrála sice tradiční českou dechovku, ale trošičku jinak. Nějak podobně jako slavný americký showman Spike Jones.
Kdysi jste studoval režii na filmové fakultě. Snil jste o tom, že budete točit dokumenty jako Robert Flaherty nebo Jan Špáta? Nechtěl byste si něco takového ještě zkusit?
Mluvíte mi z duše. Ten sen si stále opatruju.
O čem byste nejraději teď točil dokument?
O Talibanu. Jak nás vidí a proč zrovna takhle. Proč vyhrožují Americe a západní civilizaci? Nejraději bych tam půl roku žil a vůbec nic netočil. Jenom navazoval kontakty. A teprve potom bych se pustil do reportáže. Věřím, že mi osud ještě nějakou podobnou šanci přihraje.
A tak prošel v životě dramatickými obdobími, kdy se musel rozhodovat, jak a čím se vlastně bude živit. "Nebo to za mě rozhodovali jiní," říká Eduard Hrubeš, který se do televize vrátil v roce 1995 s pořadem Tak neváhej a toč. A dodává, že na nudu si v životě nemohl stěžovat.
Otec z vás chtěl mít diplomata. Nezvrtlo se to nějak?
Můj tatínek byl pořádkumilovný synek z Oldřichovic u Napajedel. Miloval přírodu, a tak vystudoval lesnickou fakultu. Na brněnské lesárně se dodnes traduje výrok profesora Tichého. Měl jsem tady jediného slušného asistenta a ten mi utekl za komediantama. Tatínek totiž začal zpívat a odešel k divadlu. I profesi operního barytonisty však bral velice svědomitě.
Byl jste po něm, tedy také ve všem svědomitý?
Kdysi mi řekl: Synu, koukám, že na pořádnou práci nebudeš. Snaž se raději živit hubou. A tak pro mě vybral kariéru diplomata. Nechal mě zapsat na francouzské gymnázium. Netušil ovšem, že v Praze pracuje pilně jistý Zdeněk Nejedlý na úplně jiném modelu školství. Takže francouzské gymnázium bylo za dva roky poněkud zredukováno. Naštěstí moje jazyková výchova tím nijak neustrnula. Už rok po válce mě totiž jako typicky podvyživené dítko vyvezl Mezinárodní červený kříž do Švýcarska. Tam jsem se naučil jak kuriózní curyšský dialekt, tak spisovně německy a později díky americkým filmům i anglicky.
Umím také polsky, slovensky, rusky a latinsky.
Na kariéru diplomata jste tedy byl po jazykové stránce dokonale připraven. Jenže nakonec jste se vy sám rozhodl, že chcete dělat něco jiného.
Chtěl jsem po střední škole studovat operní režii. Podotýkám, že ze zcela pragmatických důvodů. Měli jsme totiž doma plnou skříň operních výtahů s poznámkami. Bohužel, operní režii tenkrát na Janáčkově akademii múzických umění neotevřeli, protože operních režisérů nebylo zase tolik zapotřebí. Ale táta měl v rukávu ještě neselhávající trumf. A tak mě v roce 1955 uvrhl na vojenskou technickou Akademii Antonína Zápotockého v Brně. Za účelem ukáznění a zmoudření. Zkoušky jsem udělal, ale doktoři mi školu zakázali. Přihlásil jsem se na lesnickou fakultu, vydržel tam celé dva roky a pak šel na obyčejnou vojnu. Po vojně jsem se ještě vrátil na lesárnu a rok tam studoval.
Z lesnické fakulty jste utekl a přehodil výhybku života na úplně jinou kolej. Kam vedla?
V Brně nebyl problém od roku 1957 sledovat vídeňskou televizi. Každou chvíli uváděla převzaté západoněmecké pořady. A tehdy jsem poprvé viděl takového německého Horníčka. Jmenoval se Heinz Joachim Kullenkampff. A když jsem ho viděl, říkal jsem si, tak to je ono. Chci do televize! Odjel jsem autostopem do Prahy. Nejdříve jsem hledal práci mezi filmaři na Barrandově. Nakonec jsem se uchytil v armádní redakci v televizi.
Bylo to opravdu to, co jste hledal?
Už sama Praha mě v dobrém slova smyslu uštknula. A vlastní práce v televizi, to byla nádhera sama. Třeba jsem zpracovával reportáž ze života armády. Přidělili mě k pilotovi migu a já natáčel z paluby letounu, jak průlet na Letnou vnímá přehlídkový pilot. Dali mi pochopitelně tu nejlevnější kameru, kdyby došlo k nejhoršímu. Jenže nevydržela přetížení, a tak se pak na filmovém pásu objevily jen jakési šmouhy. Na druhý let už jsem vyfasoval nejdražší kameru. Když jsem všechno natočil, tak pilot, dnes už to snad mohu prozradit, inspektor létání podplukovník Luska, se mě ptal: Hrubeš, jak se cítíte? A já jsem v dobovém duchu odpověděl: Ródina slýšit, ródina znájet. To byla známá Gagarinova slova. Podplukovník řekl, že potřebuje ještě vylétat přídavné nádrže. A já na to drze: Doteďka jste vy natřásal mě, tak mi to teď půjčte! A on mi k mému úžasu skutečně svěřil řízení migu.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že vás lidé díky televizi začínají na ulici poznávat?
To způsobil svého času velmi populární pořad Poštovní schránka. Po Štěpánce Řehákové jsem jej moderoval se Saskií Burešovou. Od té doby mi spousta lidí říká: Dobrý den, pane Bureš!
V televizi vám časem někdo přehodil výhybku a vy jste se opět ocitl na úplně jiné koleji...
Přehodil jsem si ji zase sám. Když po osmašedesátém začala normalizace, tak jsem udělal životní rozhodnutí, o němž jsem věděl, že bude bolestné. V sedmdesátém jsem vrátil v televizi všechny průkazy. Byl mezi nimi i ten nejcennější, povolení létat na všech typech vojenských strojů. Teprve teď začal být můj život opravdu dobrodružný. Neměl jsem peníze ani zaměstnání.
Ale brzy jste se chytil. Málokdo ví, že když jste odešel ztelevize, střídal jste se pak s Miroslavem Horníčkem v průvodcování Kinoautomatem. Spíš vás však znají jako pozdějšího šéfa kapely Velkopopovická Kozlovka. Jak vznikla?
Bylo mi čtyřicet a přemýšlel jsem, jak se živit. Otec mě vždy varoval před dechovkou. Říkal, chlapče, to není nic pro džentlmeny. A tak jsem si vymyslel takovou malou kapelku. Hrála sice tradiční českou dechovku, ale trošičku jinak. Nějak podobně jako slavný americký showman Spike Jones.
Kdysi jste studoval režii na filmové fakultě. Snil jste o tom, že budete točit dokumenty jako Robert Flaherty nebo Jan Špáta? Nechtěl byste si něco takového ještě zkusit?
Mluvíte mi z duše. Ten sen si stále opatruju.
O čem byste nejraději teď točil dokument?
O Talibanu. Jak nás vidí a proč zrovna takhle. Proč vyhrožují Americe a západní civilizaci? Nejraději bych tam půl roku žil a vůbec nic netočil. Jenom navazoval kontakty. A teprve potom bych se pustil do reportáže. Věřím, že mi osud ještě nějakou podobnou šanci přihraje.
